Povolání: Reportér

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66% (09.01.2012)

Povolání: Reportér je poetickou ódou krize středního věku a Antonioniho rukopis si pohrává s pocitem. Vyhoření profesního i osobního života po fyzickém vyčerpání neodolalo impulsu myšlenky. Změna identity má být životadárným elixírem, ale fascinace samotnou podstatou přeměny se zvědavě noří pod povrch a hledá identitu. Nechává se strhnout tajuplným proudem pocitu osudovosti, nejhlasitější bolestí je osamělost. Minulosti se utíká z přesvědčení, přítomnost je ve znamení tápání a povlávání, budoucnost se nesrozumitelně ztrácí v neschopnosti rozhodnutí a bezradnosti duše. Některé následky činů již nelze zvrátit, změna nepřináší očistné znovuzrození a cynicky se vysmívá vzrůstajícímu pocitu strachu marnosti. Hlavní postavou krize středního věku je David Locke (zajímavý Jack Nicholson), uznávaný anglický televizní novinář. Pozorovaná neměnná bezútěšnost politicko-společenského stavu, rutinní setrvačnost prázdného svazku, fyzická náročnost předpokládaných ambicí. Celková a absolutní vnitřní vyhořelost je silným impulsem, náhoda se šibalsky usmívá a lákavě mrká v náznacích, naděje halucinuje v představách neznámého pocitu svobody a nezařaditelnosti a Gaudí s pouští se stávají symbolem. Osamělost je nejsilnějším pocitem, pevný bod nikde v dohledu. Obroda umřela na nerozhodnost a strach, svoboda spolkla samu sebe. Hlavní ženskou postavou je mladá obdivovatelka Gaudího staveb (zajímavá Maria Schneider), svůdný přelud. Vzbuzuje zdání éterického vlnění předurčenosti, oslavuje mužnou sílu moci a možností a bloudícímu se stává Sirénou s omamnou příchutí. Důležitou postavou je David Robertson (Charles Mulvehill), efektivní obchodník a nabídnutá možnost změny. Nevyplácí se kráčet ve stínu silného ducha, pokud neznáme jeho prokletí. Výraznější postavou je Rachel Locke (Jenny Runacre), Davidova manželka se zaskočeným svědomím, které jí nutí do hledání odpuštění. Lze najít objektivní pravdu? A také Martin Knight (Ian Hendry), televizní producent a Davidův spolupracovník i kamarád. Za zmínku stojí také čadský opoziční předák Achebe (Ambroise Bia). Hlavním motivem filmu je hledání, osamělost a tápání. Zápletka je filozofickou pomůckou a pohrává si s lidskou slabostí, strachem. Krize středního věku v Antonioniho podání je esteticky filozofujícím moučníkem. (17.06.2018)

Jacka Nicholsona bezmezně zbožňuji, ovšem Antonioni je pro mě těžký tvůrce, jehož filmy bývají těžko stravitelné. A musím přiznat, že u Povolání: Reportér jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Možná tohle plouživé existenciální drama docením někdy v budoucnu, ale zatím dávám jen takové lhostejné, neúčastněné hodnocení. (09.09.2019)

5/10 Na to jak je to dlouhe jsem cekal, ze to bude vetsi umelecka onanie... a ona kupodivu nebyla - nebo uz jsem klesl na uroven lidi s horsim vkusem, nez jsem mel driv... Mozna me olslovilo samotne tema vymeny zivota s nekym jinym, geometricky presne zabery nebo zaverecna jizda kamery z okna, ktere se vyrovna pouze pouze jeden 5minutovy rusky. Cekal jsem hruzu a dostal jsem stravitelnou dvouhodinovku - mozna i proto, ze jsem to videl v 38 horeckach... (23.08.2009)

Jeden z filmových restů, který jsem měl. Antonioniho Zvětšenina na legendárního Jacka Nicholsona prý udělala velký dojem, byl tak rád, že spolu mohli spolupracovat na tomhle pomalém, minimalistickém a odosobněném kousku kombinujícím realitu a imaginaci. Novinář David využije náhodné smrti obchodníka se zbraněmi a rozhodne se vzít na sebe jeho úlohu. Prchá před svými problémy přes polovinu Evropy, aby mu nová identita přinesla další. Nicholson dokázal oživit postavu, která je (při vší úctě k tvůrcům) jen matně načrtnutá, výsledek upoutá jen velmi sporadicky, děj je nesouvislý, jiskření mezi ním a (v reálném životě expřítelkyní) Marií Schneider krapet mdlé. Za mě rozpačitý zážitek. (07.07.2019)