Povolání: Reportér

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)

Michelangelo Antonioni nikdy neuměl natáčet příběhy. Nepovažoval to za svůj cíl ani za svůj handicap a v praxi se o to ve skutečnosti nikdy nepokoušel. Povolání: Reportér je snímek, který z tohoto konstatování nevybočuje, jeho námět ale působí jako mimikry, které existenciální povahu snímku zastírají a vyvolávají pocit, resp. naději, že sledujete žánrový film. Východisko dramatu by snadno šlo použít pro strhující thriller, jeho potenciál je obrovský. Na to, jak je ve skutečnosti film "prázdný", díky vnitřnímu napětí snadno zapomenete. Půvab snímku spočívá právě v diváckém očekávání, co vzrušujícího se odehraje v následující scéně. Že vás režisér tahal za fusekli (i když nemyslím, že to bylo jeho záměrem), vám dojde až postupem času. Antonioni tradičně o svých postavách prozrazuje minimum a nejvíc času věnuje záběrům exteriérů a postavy svého hrdiny. Pocity, jaké si z jeho snímku odnesete, budou souviset s tím, co od kinematografie a času věnovaného filmu očekáváte. Pro fanoušky akčních spektáklů Antonioni nikdy nebyl, ale ti ho myslím vyhledávat nebudou. Celkový dojem: 60 %. (28.04.2019)

Jedna z lepších rolí Jacka Nicholsona, jeden ze snadněji uchopitelných Antonioniho filmů - pokud ale čekáte klasické krimi drama, tak Vás tento (krásně!) rozvláčný film asi hodně zklame. Absence dramatického oblouku je zde zcela účelová - "Povolání: Reportér" operuje tichem a prázdnotou tak, že - samozřejmě pokud přistoupíte na pravidla hry - se ke konci dostává do meditativní atmosféry. Neříkám, že by mě tenhle film nadchnl jako celek, ale jako v každém Antonioniho díle jsem si opět našel okamžiky, které mě dokonale dostaly - tady to byl především dlouhatánský nájezd přes pokoj ven na sluncem rozpálenou ulici, během kterého proběhla kulminace celého příběhu. Krása. (15.12.2012)

Jeden z filmových restů, který jsem měl. Antonioniho Zvětšenina na legendárního Jacka Nicholsona prý udělala velký dojem, byl tak rád, že spolu mohli spolupracovat na tomhle pomalém, minimalistickém a odosobněném kousku kombinujícím realitu a imaginaci. Novinář David využije náhodné smrti obchodníka se zbraněmi a rozhodne se vzít na sebe jeho úlohu. Prchá před svými problémy přes polovinu Evropy, aby mu nová identita přinesla další. Nicholson dokázal oživit postavu, která je (při vší úctě k tvůrcům) jen matně načrtnutá, výsledek upoutá jen velmi sporadicky, děj je nesouvislý, jiskření mezi ním a (v reálném životě expřítelkyní) Marií Schneider krapet mdlé. Za mě rozpačitý zážitek. (07.07.2019)

Že by Antonioni studoval Cimrmanovu teorii šrapnelů? Vždy, když to už je moc prázdné a bezúčelné, si postavy stoupnou vedle sebe a pronesou nějakou metaforu, zcela jasnou a očividnou, která musí zase chvíli fungovat jako motor dalším poloprázdným scénám. Někdo to považuje za chabou berličku (ty metafory mají z děje vyplývat, ne být vyřčeny nahlas), jiný za vrchol filmové poetiky (nádherně rozváděné myšlenky). Na mě to působí kus od kusu... zde spíš dobře. Ale dobře v rámci toho, jak Antonioni natáčí. Potenciál filmu, který mohl odvyprávět zajímavý příběh, mi přijde nevyužitý. Chtít "odvyprávět příběh" od Antonioniho je ale marné, je mi jasné, že o to mu nejde. 3 a 1/2 (30.11.2012)