Světová invaze

Tento film má tak nízké hodnocení ze dvou naprosto prostých důvodů. Lidé nedokážou respektovat skutečnost, že by vůbec kdy mohli existovat filmy, které mají za cíl jedno, pobavit. A to v největším možném měřítku, který si divák může užít skutečně jen v kině. Tak nádhernou filmovou hudbu jsem totiž dlouho neslyšel a na plátně by se podle mě perfektně vyjímala. Proč ale mluvím jen o hudbě. Ano, je pravda, že kamera se chvílemi dost třásla, ale pořád se to s ní dalo vcelku dobře uhrát. Hlava z toho nakonec tolik nebolela a to nejdůležitější divák skutečně viděl. Samozřejmě ale v rámci toho co by vidět měl a hlavně, co by si v kině měl užít. To je jedna z věcí, která mě totiž strašně mrzí a to fakt, že jsem film neviděl v kině. Na film takového typu bych si totiž musel koupit minimálně litrovej popkorn, litrovou kolu a doufat, že mi popkorn nerupne nadšením a z koly nevyrazí nadržeností bublinky. Ta akce totiž fakt byla něco. A spojení perfektní akce a naprosto dokonalé orchestrální hudby už kolikrát dokázalo, že tvoří perfektní filmy. Tady to lidi sundají jenom kvůli tomu, že to nemá bůhví jak dokonalý příběh, že kamera občas zahraje kankán na vaší obrazovce nebo že se ve filmu objeví víc patosu než nudlí v babiččině polévce. To je prostě skutečnost, kterou jsem ale v tomto ohledu naprosto v pohodě dokázal přejít. Pořád je to ale druhý problém, který tenhle film dost sráží a to je fakt, že nejenom, že lidé nedokážou na film nahlížet jako na popkornovou zábavu, oni si ho ještě k tomu všemu stáhnou z internetu, klidně i v debilní kvalitě a pak se ještě diví, proč je film nebaví. Tohle nikdy nepochopím. Světová invaze má přesně to, co správný popkornový akčňák do kina má mít. To všechno využívá na sto procent a já jsem s tím naprosto spokojený. Když už nic jiného, tak tohle se filmu povedlo na jedničku. (23.05.2011)

2 a 1/2. Jonathan Liebesman je velmi šikovný realizátor. Technicky je Světová invaze parádní, zvukově i trikově na hraně možností a chytře využívá i paradokumentárních prvků a pseudotelevizních záběrů. Díky tomu by člověk tipoval dvojnásobný rozpočet. Problém bych neviděl ani ve scénáři, který sice připomíná verbovací spot pro mariňáky, ale Abrams nebo Cameron by i z tohohle destilátu apokalyptických a válečných scífek zvládli udělat famózní podívanou. Jenže elitní režiséři jejich typu si víc hrají s vyprávěním, s rytmem jednotlivých scén a netopí se tolik v jednotvárné změti rozklepaných záběrů a detailů. A naplno nechávají vyznít ty nejpůsobivější scény a nejvíc cool momenty. Dovolí vám se kochat. Ve Světové invazi na kochání nebo prožívání bohužel není čas ani prostor. Výsledek se tak hodně blíží uspěchaným a nevyváženým blockbusterům typu Transformers 2 a Terminator: Salvation. (12.03.2011)

Spíš, než velké filmové sci-fi, to připomíná nějakou solidní akční hru typu Crysis II nebo něco takového. Prostě procházíte městem a z ruin se na vás sypou nakrknutí emzáci. Jediný rozdíl je v tom, že si teď nehrajete vy, ale nějaký strýček Jonatán. Provedení se opravdu povedlo, člověk má chvílemi skutečně pocit, že je součástí nějaké invaze. Ostatní, co by člověk od filmu čekal, se nedostavilo. V průměru mi vychází tři hvězdy, ale mám tyhle invazní béčka docela rád. Čtyři, ať má Jonatán radost. (04.07.2012)

Mam pocit, ze tento film ani nemal scenar. Rejza sa jedneho krasneho slnecneho dna v Hollywoode zobudil, nalial si salku kavy a povedal si: Natocim vojnovy film s mimousami, troskou patriotizmu, bez akejkolvek hlbsej interakcie medzi hlavnymi postavami, ktore stvarnia povacsine prijemni herci, bez deja a vlastne to bude kazdemu ukradnute, hlavne, ze par hrdinskych vojakov otrci za vlast kopytka. Vlozim tam zensku hrdinku, jeden vtipny moment a kopec strielaciek. Pri druhej kave zavolal hercom, za par tyzdnov ich zvolal na plac a povedal im: Zacnite strielat, zvysok budeme robit za pochodu. Kazdopadne film ma bavil, kupodivu to na mna zafungovalo, hoci takyto druh filmov ozaj nemam rada, ale pokial je natoceny aspon takto solidne, tak si ho s radostou pozriem. Takze: Retreat, hell! (28.05.2011)

„Sempre Fi!“ vesmírná verbeži s kolonizačními sklony aneb s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed Mariňák.. Je otázkou, co člověk očekává od žánru invazní sci-fi. Jestli Rolandovy úchylné hrátky s laserovým paprskem odstraňujícím z mapy Washingtonu Bílý dům a jeho chrabrým vedoucím nekompromisně kropícím ze stíhačky roztahovačné zelené mužíky v létajících strojích nad rozvinutou standartou Spojených států nemimozemských a nebo něco více realistického, na omezeném prostoru a zasypané hromadou krvavé sutě. Byť s koňskou dávkou válečného patosu, všudypřítomného "join us" poselství US Army, kameramanem, co se bojí o místo, až se třese a scénářem, u něhož lze místy připsat autorství nadprůměrně inteligentní amébě z Jupiteru. A vůbec, tu patetičnost bych zase tolik nevyčítal, protože kdyby tato situace čistě hypoteticky nastala, tak bychom těm blonďatým, pihovatým klukům s výcvikem nakonec byli vděční, neboť námi hozený notebook a hrozba ubodáním propisovací tužkou za zpěvu písně: „Jednou budem dál“ by asi mimozemskou okupaci nezastavilo. Takže raději volím druhou možnost, už jen díky představě rande s Domina Latina M.Rodriguez, na které bych se dostavil v neprůstřelné vestě a azbestových trenýrkách a taky kvůli panu štábnímu Eckhartovi, který by mě donutil přestat nosit boty se zapínáním na suchý zip a láskyplně by se mnou modeloval plastelínové figurky z C4. Mimochodem, ono slavné: „Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky!“ z úst Eso Rimmera vlastně dostalo v kontextu s děním v tomto snímku zcela jiný rozměr. Teď už vím, že to paradoxně znamená absolutní klid pro kuchaře, neboť když je třeba zachránit vlast, potažmo matičku Zemi, není čas se cpát.. (28.03.2011)