Zahrada

Možná jsem ve filmu hledal alegorie, které tam nejsou a nebo jsem je nepochopil. Je to krásné, poetické, Zuzanka ve ve svých osmnácti letech působí naprosto nezkaženě a je zřejmý, že to je a bude krásná ženská. Příjemně se na to koukalo, vnímalo, přemýšlelo se u toho nad mnohým, ale nenašel jsem ve filmu nějakou větší hloubku, ale třeba to bylo tím, že při jednotlivých kapitolách se moje myšlenky toulaly od pangejtu k pangejtu. Viděno v rámci projektu Challenge tour jako film číslo 26. (19.04.2015)

Krásne poetický a nostalgický historizmus, magický realizmus, návrat do záhrady vlastných predkov, k vlastným koreňom, k prírode, hľadanie a objavovanie vlastného mystického domova, a nakoniec nachádzanie až detsky naivnej čistej lásky, voniacej medom, jablkami a obilím. Pozná niekto lepší recept na nájdenie seba samého? Nie? Tak oblečme si plátené košele, obujme si sandále alebo len tak na boso sa rozbehnime do záhrad, do sadov, do lúk, do hájov a do polí našej Vlasti, a radujme sa zo žitia, zo smiechu naších detí, z úsmevov naších dievčat, zo všetkého čím nás obdaroval Boh a nerobme si starosti z vecí, ktoré su nepodstatné (väčšina :)...........iba blúznim, život je ťažký............škoda... (01.05.2006)

„Nevráti sa?“ – „Neviem, to nebol môj pes.“ Škoda, že jsem nikdy takovouhle zahradu na samotě nenavštívil, budu se tedy muset spokojit alespoň s filmovým zážitkem. Od začátku do konce snímku na diváka působí nezvyklý typ humoru, který se těžko definuje, je prostě svůj, jako celé tohle dílko. Od „impozantního“ nástupu do zahrady je to však hlavně o zcela jedinečné, vtahující, působivé (chtělo by se říct až magické) atmosféře plné radosti z nově nabyté svobody, spojení s přírodou a se sebou samým. Na té má lví podíl nádherná vizuální a možná ještě víc zvuková (potažmo hudební) stránka, kterou jsem já osobně nasával plnými doušky. A když si k tomu přidáte sympatického (ne)učitele Luknára, na první pohled permanentně naštvaného krejčího Labudu (skvostný taneček!) a odzbrojující „na hlavu“ Šulajovou, máte o plnohodnotnou zábavu postaráno. Tu narušují v podstatě jen někteří podivní hosté a úsměvně naivní fakt, že se zde „poněkud“ neřeší peníze, ale na tuhle hru divák musí chtít přistoupit. Zahradě i díky tomu konci dávám prozatím silné 4* s tím, že bych se k ní rád časem vrátil a zkusil se nechat vtáhnout znovu, třebas ještě víc než prve (o správné naladění při sledování jde totiž u tohoto filmu především). „Poznáš ma?“ – „Ty si môj otec.“ – „A vieš, kto si ty?“ – „Teraz som strom.“ (02.07.2015)

Překrásné! Ohromující! Briliantní! Snímek, který mě okouzlil o to víc, že má očekávání byla téměř nulová (film, o němž jsem v životě neslyšela a zrovna ho, když už nic jiného, dávají v televizi; komedie o "třicátníkovi Jakubovi, na kterého se začne valit jeden problém za druhým"). A pak jsem se nestačila divit. Nerada z toho množství vyzdvihuji jediný okamžik, ale ve scéně s mraveništěm jsem již byla lapena. Z nulových očekávání se vyklubal nezapomenutelný zážitek, který se okamžitě usídlil v mé top desítce. Som strom. (11.01.2009)

Asi za nejpříhodnější bych považoval načnout své povídání citací z časopisu Cinema (číslo 9/96). "Zahrada je dobré místo, když potřebujete něco udělat se svým životem, plným zásadních i nepostižitelných problémů, které splývají tak jako stíny košatých jabloní v dozrávajícím sadu. Je v ní laskavost odpoledního slunce i palčivost vosích hnízd a nových příslibů, vzešlých z tlejícího vlhka a chladnoucího podzimního popela." __ Zhruba takový pocit mám z filmu také, přičemž toto konkrétní dílo je praktickým dokladem, že důležitou věcí při jakékoli projekci je něco, co většina recenzentů ani nezpozoruje – vhodné vnitřní rozpoložení. Když jsem Záhradu viděl poprvé, měl jsem v hlavě „plno“ a na duši nepříjemný pocit. A za tohoto stavu jsem se v postupně zobrazovaných situacích snažil hledat nějaký smysl či skrytý význam. Výsledek? Filmový zážitek veskrze průměrný. V dalších dnech se mi však film rozkládal v hlavě a došlo mi, že to, co nabízí, má mnoho společného s mojí subjektivní realitou. A vydal jsem do tohoto fikčního světa znovu. Kdybych měl popsat celkovou atmosféru Záhrady, napadají mě přívlastky jako „inspirativní“ (co se například vztahu k přírodě týče) či „uklidňující“ (veškerá působnost Heleny, od jejího vstupu na scénu až po éterický konec). __ Zdejší fikční svět filmu, konkrétně zmíněný prostor zahrady, okolo které se vše točí, je jakýmsi ideálním stavem, který by chtěl žít asi každý. Zároveň se ale domnívám, že snímek se velmi trefně opírá do nejčastějších psychologických problémů, které naopak mají své místo v každé době, a tak i když je snímek přes dvacet let starý, jde z něho pocit, jako kdyby vyprávěl o tom, co se stalo minulý týden. Vnímám to takto osobně i z toho důvodu, jelikož jsem měl tu možnost hledat a také i poznat, že takovou Zahradu lze najít doopravdy, a že to kupříkladu může být „jenom“ obyčejná zahrada. (Zkrácená verze textu, psaného roku 2014 pro studijní účely.) 80% (15.08.2020)