Devatenáct klavírů

Vzestupná tendence tohoto volného triptychu, ve kterém se hledáváme s Vachkovým Klubíčkem s tváří Donutila, je zřejmá. Nicméně musím poznamenat, že kdyby na počátku stál soudný koncept, který by si vytyčil za cíl vytvořit řádný klubíčkovský seriál, bylo by to vhodnější. Materiálu je dosti, bohužel Vachek, publikující od roku 1911 je autorem značně antikvárním, neb po revoluci se knihkupecké pulty dočkaly pouze jediného titulu - a sice trojitého výběru z klubíčkovských případů. Venkoncem je tedy divák rád, že se na ČT vůbec něco urodilo. Ačkoli samozřejmě výběr dvou klasických případů z raných 30. let doplněných o jeden retrospektivní, Devatenáct klavírů totiž patří mezi poslední Vachkovy texty, není úplně vhodný korpus. Na druhou stranu právě zde se Klein vysloveně pro téma nadchl, navázal na některé motivy z Muže a stínu a připravil pro Klubíčka atraktivní prostředí Karlových Varů, zesilující hrozby nacizmu a pikantních vampů, kterým nelze věřit. A pokud takový vamp má tvářičku Moniky Hilmerové, je nutno po ní zatoužit bez vytáček. Rozkošným nápadem je také vtípek s Harry Pielem, skutečnou hvězdou akčních filmů, který kraloval německé kinematografii v 10. - 30. letech. Bývalo by bylo hezké sledovat klubíčkovský svět v dalších projektech ČT, ale nakonec buďme rádi i za to málo, co se podařilo. Například po takovém Fikerovi se po roce 1970 slehla zem. (12.08.2016)

Ačkoliv k britským ranním stravovacím návykům pohlíží s despektem, patřičně suchý humor požitkářský inspektor Klubíčko rozhodně nepostrádá. Jistá režisérská ruka i přesné vykreslení nacistické předválečné deky ležící nejen na Karlsbadu dělají z 19 klavírů více než průměrnou detektivní inscenaci. Nechce se věřit, že ten samý autor je podepsán i pod zvěrstvem Svatba na bitevním poli. (05.01.2009)

Zařazení do oddechových retropořadů je v tomto případě podle všech vnějškových znaků na místě. Skutečnost je však - tentokrát pozitivně - složitější. Prvorepublikové téma je velkou černou dírou polistopadové dramatiky vůbec. Ve většině případů jsme konfrontováni buď s relativně dobře odvedeným oddechem (ČETNICKÉ HUMORESKY), nebo - bohužel nejčastěji - s různými deriváty skutečné kvality. Literární předlohy zakladatelského klasika českého kriminálního žánru Emila Vachka jsou výchozí zárukou kvalitního diváckého zážitku (snad poprvé se o tom český divák mohl přesvědčit již před více než šedesáti lety v TŘINÁCTÉM REVÍRU). Fantův scénář a Kleinova režie prvorepublikovou detektivku tohoto levicového spisovatele posouvají do polohy zčásti thrilleru, zčásti silného příběhu z konce První republiky (zhruba léta 1936-1937). Umístění příběhu do Karlových Varů spolu s motivy Mnichova a Vídně propůjčuje této televizní filmové inscenaci ráz silného pohledu do německo-českých vztahů třicátých let (minimálně o řád silnější než třetí řada dobrých ČETNICKÝCH HUMORESEK). Kulisy, v nichž se příběh odehrává, zejména důvěrná znalost agrárnické části tehdejší ústřední exekutivy, sloučeny s pronikavou psychologickou kresbou protagonistů díla, evokují s až hrůzně působící věrohodností obrazu doby postupný nástup henleinovského hnědého moru. Předjímají současně holokaust. Počínání prvorepublikové kriminální policie - tradiční elity všech policií celého světa - vyznívá současně jako přesvědčivá obhajoba síly a kvality naší prvorepublikové demokracie. Nejen Donutil, ale i Holub, Vetchý, ale také Pavlata ve skvěle podané roli německočeského antifašisty, který se může spolehnout na sílu a odolnost demokracii oddaného dělnického kolektiva (chlapi z Mosrovky) právě tak jako Issová za těchto okolností dostávají ze svých partů maximum a dotvářejí špičkovou kvalitu inscenace, jíž nechybí ani česká protiněmecká poťouchlost (až haškovsky pojaté epizody s německou filmovou superhvězdou z grandhotelu PUPP). Po delší době nabídla česká televize veřejné služby svým plátcům prvotřídní zážitek. Lze si jen přát, aby jich bylo mnohem, mnohem více. (21.12.2008)

Chyba ve filmu: Při potyčce se svou ženu shodí inspektor Tykač (Ondřej Vetchý) hromadu gramofonových desek značky Supraphon (v příslušných obalech). V roce 1937 se však značka Supraphon pro desky nepoužívala, to se dělo až po roce 1948 (navíc ve filmu použité desky mají etiketu typickou pro padesátá léta). (11.06.2013)

Po uspokojivě nadprůměrném Muži a stínu a uspokojivě průměrné Zlé minutě přichází malý klenot - Devatenáct klavírů. Atmosféra předmnichovského Československa je dokonalá se vším všudy, zápletka téměř holmesovská a herci do jednoho výteční. Kromě přesného Miroslava Donutila exceluje Ondřej Vetchý překvapivě jako poměrně drsný inspektor Tykač, Radkovi Holubovi jsem toho moulu a žlučníkáře taky sežral i s navijákem. Velice potěšily i vedlejší role - zajímavou postavu ztvárnil Michal Pavlata, krásná a tajemná Monika Hilmerová, ještě krásnější a ještě tajemnější Klára Issová či v neposlední řadě chladnokrevný esesák v podání Martina Stránského. Už dlouho mě takhle žádný český TV film nepotěšil. 90%. (31.08.2011)