My děti ze stanice Zoo

Silně působící snímek, jemuž ani roky nic neubraly na sugestivnosti. Nahlédnutí do života lidí, tedy spíše dětí, jejichž měření času se smrsklo na dobu od dávky k dávce, případně od dávky k absťáku. Ačkoliv začátek ještě vypadá skoro idylicky a z obrazovky/plátna krátce na diváka vydechne pozitivní atmosféra "osmdesátek" v západoevropské verzi (skvěle proložená hudbou Davida Bowieho), brzy do děje vstoupí bezútěšnost a deprese. Mrazivě zní vzájemné ujišťování protagonistů, že co nevidět začnou odvykačku, když už při vyslovení jejich slov je zřejmé, že budou přebita další dávkou. Přežít toto peklo muselo vyžadovat obrovskou vnitřní sílu a další sílu pak určitě stálo i sepsání tohoto svědectví do knižní podoby, která se stala předlohou filmu. (02.07.2008)

Myslím že knížka byla ještě lepší. EDIT: Po zhlédnutí Requiem za sen už vím, proč se mi to nějak nezdálo. Oba filmy o drogách, ale přesto tak odlišné. Tady to je bráno až moc učitelsky (pořád si někdo píchá, pak skončí špatně), kdežto v Requiem je to podáno pro mě nenásilnější formou. Toť můj názor. (02.11.2007)

Byť za syrovostí a špínou knižní předlohy film poněkud zaostává, i tak se jedná stále o silnou výpověď ze světa drog. Jak snadno se stát závislým, jak marné je ujišťování se, že mám vše pod kontrolou. Propad mezi prostituty a prostitutky, mezi narkomany, kteří se stávají jedinými kamarády a kteří pomohou člověku jen v tom, aby nepřestal. Parta, kde se začíná tripem a končí háčkem do žíly. Prodávání se ještě v době, než se objevila hrůzovláda AIDS. Získání peněz na drogu za každou cestu. Chválím masky, kdy hlavní postavy doslova chátrají před očima. Hvězda navíc za exceletního Bowieho, jehož Heroes dodávají filmu správné grády. Dnes by film natočili jistě svižněji (asi jako Trainspotting), ale pomalejší pasáže dodávají na naléhavosti a vytváří prostor pro přemýšlení. Skutečná Christiane F. ( Felscherinowová) se sice nakonec ze závislosti dostala, avšak zůstala poznamenaná na celý život. Ve 33 letech porodila syna Philipa, avšak po 12 letech jí byl odebrán. Dnes, na prahu padesátky, k němu hledá cestu zpátky. Je však slabá a nemocná. A vychází jí nová kniha - Můj druhý život. (17.10.2013)

Literární předlohu jsem spolu s českým Mementem četl kdysi dávno v tak šerém náctiletém dávnověku, že si z ní už nepamatuju zhola nic. Takže hodnotím jen film, ne knihu. A jediná vážná námitka, kterou k jeho ději mám je ta, že v něm nebylo vůbec zobrazeno/vysvětleno, jak mohla nezletilá holka tak radikálně propadnout drogám, prostituovat se, vypadat ve čtrnácti patnácti jako stará vyžilá courovitá fetka, aniž by s tím její matka případně otec něco nedělali. Žádná matka snad nemůže být natolik pracovně vytížená, aby si nevšimla, že se její dítě mění v rozklepaný zfetovaný přízrak. V knize to vše určitě nějak okomentováno i vysvětleno bylo, ale divák knihy neznalý by absenci téhle dějové roviny mohl vnímat jako prvek, který filmu ubírá na důvěryhodnosti, ačkoliv je natočený podle skutečných událostí a vypráví o skutečných osobách. A i když herectví "dětských" herců a hereček je hodně prkenné, jsou postavy (i jejich představitelé) určitě realističtější i věrohodnější, než třeba ve značně stylizovaném Trainspottingu. (10.12.2017)

Wir Kinder vom Bahnhof ZOO - jedna z knih, které naprosto změnily můj pohled na svět pod světem - na místa "okupovaná" feťáckou komunitou a na komunitu samotnou. Tento filmový počin bych zařadil do šuplíku společně s Requiem for a dream, protože přesně tam patří. Pouštěl bych je dětem (ano, dětem - třeba od 5. třídy základní školy) jako odstrašující příklad, který by - když ne ve všech - alespoň v někom zanechal pocit pachuti vůči stříkačkám, tripu, acidu a jiným svinstvům. Kniha samotná je samozřejmě o mnoho výživnější, ovšem ladění filmu v kombinaci s výbornou hudbou (David Bowie) a syrovostí jemu vlastní z něj dělá také něco výjimečného. (06.04.2009)