Pouta

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. (31.01.2010)

Pouta hledají. Hledají své téma, hlavní postavu, rovnováhu mezi cool thrillerem se vztahem k černému humoru a seriózním psychologickým dramatem. Hledání je současně tím, oč ve filmu samém běží. Vždyť i kamera, zprvu zaměstnaná sledováním telefonující dívky, v úvodu „najde“ Kláru a začne sledovat její příběh a příběhy s tím jejím související. Náhodnost této volby je první indicií prozrazující, jak nadčasová Pouta chtějí být. Přímá vazba na konkrétní historické události chybí, město nemá jméno, je to anonymní betonové peklo, které marně hledá svou tvář. Rusnák chce zas najít, čím by zaplnil prázdnotu vzniklou z nemožnosti seberealizace srkze řešení zločinů (které jsou vykonstruované). Jeho neomezená moc ho ničí, protože mu k ničemu není. Navzdory řadě nedostatků – příliš brzké utnutí některých dobře rozjetých scén a roztahanost scén jiných, občasná knižnost dialogů, rušivé použití písně během milostné scény – považuji Pouta za nejlepší český film uplynulé dekády. Nelze je napěchovat do žádné škatulky, nechtějí se líbit, nerozžvýkávají již stokrát pozřené, neprozrazují všechna svá tajemství (např. hořící popelnice jsou inspirovány Štindlovým mládežnickým chuligánstvím). A mají Ondřeje Malého, kterého potkat po setmění v zastrčené uličce, neprodleně emigruji do hodně vzdálených končin. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter, Haluzz, Kanaďan, marvan, HrrrOch, panmroz, elgreco (01.03.2010)

„My mu pomôžeme. Sme predsa ako rodina. Jedine, že by zabudol, že už k nám nepatrí. Že už nie je rodina. Takým ľuďom my nepomáhame. Takých ľudí my trestáme.“ Neviem to vysvetliť, ale toto bol asi jeden z technicky najdokonalejších a „obecne“ najsebavedomejších českých filmov, aké som kedy videl. Musím sa ale trocha sklamane priznať, že som čakal niečo iné. Neviem, čo presne... možno viac trilerové. Scenár mi pripadal miestami predsa len už troška prekombinovaný (alebo naopak príliš jednoduchý?) a dĺžka ma zaskočila – čakal som hodinu a pol a ono PÁN PRSTEŇOV. Napriek tomu ťažko niečo výraznejšie kritizovať: výborné dialógy, kvalitné postavy, silné scény (tá v lese) a vynikajúce herecké výkony (hlavne Oldřich Kaiser). Tento film nemá žiadnu KLADNÚ hlavnú postavu: hlavným „hrdinom“ je nepredvídateľný psychopat, ktorému ruplo v debne. Toto bol od tvorcov riskantný krok, ale cholerik Malý to ustál. I vďaka nemu to v konečnom dôsledku ustál tiež samotný film. (22.02.2011)

K filmu Životy těch druhých jsem téměř před třemi lety napsal: "...proč podobný film zřejmě nikdy nevznikne u nás, byť by se námět v naší nedávné minulosti jistě našel? Proč nám o normalizaci stačí Pelíšky a Pupenda a ještě se poplácáváme po ramenech, jaké to máme hezké a vtipné filmy...?" S uspokojením mohu konstatovat, že tento výrok pozbyl platnosti. Chápu se obřadně zmizíku a vyřčená slova odsuzuji k věčnému zániku. Pouta jsou velmi.. velmi dobrým filmem, který je tak dlouho očekávanou reflexivní sondou do husákovských časů. Filmem velkého stylu a podnětné hloubky. Se zmíněným německým snímkem mají Pouta hodně společného, až na to, že v tomto případě je mnohem větší důraz kladen na agresivitu jedince, než celého systému. Bahnitost doby je sice cítit, z většiny záběrů (akce Asanace), avšak ledovost Antonínova srdce je invariantem, nezávislým na společenském uspořádání - to pouze může ovlivnit výši škod, takovým individuem napáchaných... Jsem z filmu docela vykolejen a ještě si o něm chvíli popřemýšlím. A nevylučuju zároveň, že brzy kvuli němu opět navštívím biograf. Do té doby je tento komentář spíš jen prvním náčrtem... (zatím 4 a 1/2*) (30.01.2010)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)