Je to i můj život

Tento film ma ohromil, a to som ho ani nemal v pláne si pozrieť. Zaujala ma jeho téma. Zatiaľ ma nenapadlo, že okrem kradnutia orgánov (niekedy aj zabíjania "darcov") je medicínsky možné, aby rodičia takéhoto nedobrovoľného "darcu" splodili. A dôsledkom takto zvráteného uvažovania a konania rodičov je otázka, kde sa rodičia zastavia pri používaní jedného dieťaťa na záchranu druhého. Zaujala ma chladnokrvnosť tej hysterky pri "Sofiinej voľbe" , ktorej zvrátené chápanie materstva a rodiny ju spoľahlivo vedie až ku kriminálnemu správaniu. Film ako taký považujem za veľmi dobrý, aj keď by mu prestrihanie veľmi prospelo, ale jeho hlavný prínos vidím v poskytnutí námetov na premýšľanie. Podobný pocit som mal aj po filme Čas prebudenia. (22.01.2011)

Film, který vás donutí k přemýšlení, ač přirozeně nic nevymyslíte... jen srovnáváte postoje a říkáte si: "Kam až bych zašla já?" Na první pohled dítě pořízené na náhradní díly pro nemocnou sestru vyznívá jako naprostá zhovadilost ve jménu vědy proti přirozeného běhu života a nutí vás kroutit hlavou nad zaslepeností rodičů, ubližujících jednomu dítěti pro uzdravení druhého... ale lze je odsoudit, když jim lékař v návrhu zmínil původně jen pupečníkovou krev? Jenže dítě dál umírá, ale naděje, ta vždycky jako poslední... a vhodný dárce je tak blízko. Pod povrchem rodinného štěstí jsou praskliny... komentuje stav otec, což lze z filmu opravdu vycítit, aniž by diváka obtěžoval nesplnitelnými nesmysly se záměrem provést ho slzavým údolím až k finálnímu vodopádu, jako například zde, Cassavetes se soustřeďuje na všechny členy trpící rodiny ve skutečně působivých, protože možných, životních situacích, navíc výborně zahraných - při odevzdaném pláči malého dyslektika Jesse mně srdce usedalo... Jasně, mouchy by se našly, třeba zrovna podezřele vyzrálá jedenáctiletá Anna (na druhou stranu, když může někdo v pěti letech složit operu...), příliš protahované songy (které však dávaly prostor na urovnání myšlenek z předchozích scén) a Cameron Diaz (i když na vratký balanc mezi odsouzením a pochopením matky, kterou ztvárnila, by se těžko hledal někdo vhodnější), takže vlastně jen mušky :-), každopádně, úkol č. 11 v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který mě dojme, splnil očekávání. (16.06.2015)

Sem tam sa objaví snímok, ktorý vás prinúti zamyslieť sa o živote ktorí žijeme. Rozmýšľate nad tým, aká je vlastne jeho podstata. Tento film je pre skupinku ludi, ktorí majú odvahu a silu zmieriť sa aj s takou skutočnosťou, že k životu patrí aj druhá strana - teda smrť. Za posledné roky jeden z najlepších filmov aké som videl. (13.12.2011)

Jedna z najemotívnejších drám aké som mal kedy možnosť vidieť. Film majstrovsky mapuje psychológiu a citové rozpoloženie nielen chorého človeka ale hlavne jeho najbližších. Tá ťažká náročná cesta, ktorá čaká na človeka v jeho posledných chvíľach kým sa dokáže zmieriť s osudom je tu zobrazená nesmierne citlivo a veľmi presne. Vo filme sa nezabúda ani na rodinu a pritom sa navodzuje myšlienka, že niekedy to v duševnej rovine môže mať práve rodina ťažšie. Ťažko o tom písať, to sa musí vidieť. (21.11.2013)

Komentář kromě SPOILERŮ obsahuje i myšlenky svědčící, že Subjektiva nedojímají umírající děti. Není tomu tak, dojímají ho i umírající dospělí. Nedojímá jej tento film. Člověk by se s radostí rozhovořil o citlivosti, s kterou Cassavetes zpracoval téma dívenky, jež už nechce rozdávat kusy svého těla na zachraňování starší sestry. Je ovšem otázkou, k čemu že to byl režisér citlivý. K tématu jistě ne, neboť pocit: "Ach ta, dívenka tak krásně umírala, smrk, a to bylo tak krásný, když nakonec bylo po ní. Fňuk. Taky bych chtěla, aby moje holčička dostala rakovinu, brek," který film vyvolává, by neměl patřit k emocionální výbavě člověka s rozumem i srdcem na správném místě. Nedůvěřivec zase bude mít problémy s rozhovory typu: "Ach sestřičko, já tě mám tááák ráda, ale tu ledvinu ti nedám a ty umřeš. Tady máš pěknou pusu, mám tě tááákhle ráda," "To je v pořádku, já bych ji snad ani nechtěla (ledvinu, ne pusu), já vím, že mě miluješ, a já tebe taky strašně miluju," "Holky moje, vy jste zlaté, vy se tak milujete, to je krása.." Nějaké to zaskřípění v rodinných vztazích se zpočátku sice objeví, ale odplaví ho dojetí fabrikované dle vzorkovníku hudby Hollywood Melancholy (2005-2010). Harmonii americké rodiny prostě nemůže rozrušit vůbec nic a divák to ví od počátku. Našla by se i řada dalších prohřešků, která vážné téma ponižuje na sladkobolný kýč, ale já na sepsání toho seznamu nemám. Tak tedy jen poznámka na okraj: v americkém soudnictví vítězí ve sporech ten, kdo více dojme soudkyni. Slabé **. (08.03.2010)