Snídaně u Tiffanyho

Další z těžko zapomenutelných zážitků v podání Audrey Hepburn, která se pro roli Holly Golightly pro mnohé zasvěcené prakticky narodila. Ironická komedie americké smetánky zejména prokázala hloubku hereččiny všestrannosti. Ve večerních rukavičkách a s plastovým kelímkem v ruce tehdy na Páté avenue zlomila srdce miliónů diváků. Legendární scéna, legendární píseň, největší komerční úspěch Trumana Capoteho, zvýšení poptávky po „oranžových“ kočkách a další oscarová nominace pro podmanivou krásku Audrey Hepburn!! (24.01.2008)

George Axelrod knihu ne zploštil (jelikož ta byla tenká až dost), nýbrž roztáhl do podoby celovečerního filmu. Kdyby měla Snídaně třicet minut a tvořila by jednu povídku z mnoha, jednalo by se o opravdový klenot, takhle budí dojem rychlé splácaného produktu vzniknuvšího na základě mimořádného úspěchu úžasné novely Trumana Capoteho. Arogance George Pepparda bije do očí, přitom ne on, ale Andrey měla mít v jejich vztahu hlavní slovo, nemluvě o roli Mickeyho Rooneyho, výborného komika, ne však tak výborného, aby dokázal zamaskovat, že není Japonec. Ale pořád je tu oscarová hudba Henryho Manciniho, který věděl co dělá, stejně jako Audrey, když se postavila zásadně proti vystřihnutí svého krátkého pěveckého vystoupení. Je to jeden ze střípků, které zachraňují tuto „nevěrnou“ adaptaci před úplným zapomněním. Musím podotýkat, že všem těm střípkům dominuje svůdná, rozkošná, neodolatelná, šarmantní, okouzlující, rozpustile naivní Audrey Hepburnová? Prázdiny Římě zasloužily pochvalu především díky ní, Snídaně u Tiffanyho ji zaslouží jenom díky ní. 60% Zajímavé komentáře: Marius, Eddard, dzej dzej, Lavi, Vampireman (08.08.2006)

Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly (doplněk). Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Čekal jsem opěvovaný zázrak, ale dostalo se mi "jen" slušného filmu s charismatickou a ve filmu zábavně střelenou naivkou Audrey Hepburnovou. Její posedlost bohatými ženichy mi trochu připomněla Marilyn Monroe v Někdo to rád horké. Komediální vložky zde však obstarává hlavně vedlejší postava neurotického japonského spolunájemníka, ústřední pár málokdy. Film má však větší grády jen místy, např. při vybírání dárku do 10 dolarů ve slavném Tiffanyho klenotnictví, nebo na mejdanu filmového agenta. Trailer: http://www.csfd.cz/film/2531-snidane-u-tiffanyho-breakfast-at-tiffanys/videa/ (15.05.2009)

Překrásný film!!! Už se mi u filmu dlouho nestalo, že by dvě hodiny uplynuly jako lusknutím prstu. A málokdy se mi stane to, že okamžitě po skončení filmu jej chci vidět znovu! Totiž, vemte překrásnou a talentovanou Audrey, dejte jí dostatečný prostor aby se mohla "vyblbnout" a pak prostor pro nějakou tu krásně smutnou scénu a máte z poloviny vyhráno. Pak si připočtěte vynikající scénář, výborné výkony ostatních rolí, (ten japonský domovník byl tak blbý a nehodící se do filmu, až mě začal bavit :-)) a spojte výsledný mix do jednoho filmu. Nemůžete neuspět. Prostě mě, na rozdíl od většiny, nedělá problém tohle zařadit do světového dědictví, nebo chcete-li klasiky, co se filmů týče. A už teď uvažuju, který film "vykopnu" z mé TOP 10!!! Tohle se mi už dlouho nestalo. Přesto všechno, co jsem zde vyjmenoval, měl bych pouze jednu výhradu, ale ta směřuje k pánům s ČT 2: Prosím vás, dávejte podobné filmy v originálním znění s titulky!!! Protože ač mám Postlerovou a Pyška jako dabéry rád, tady mi to vyloženě rvalo uši. P.S. Moon River je jedna z nejkrásnějších filmových znělek!!! (Ne-li nejkrásnější). (05.03.2009)

(1001) Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu. (26.12.2018)