Ricky

Dlouho jsem neviděl tak podivně, lépe řečeno špatně strukturovaný film. Důraz na některé situace kontrastuje s přeskakováním několika měsíců během jedné scény. A prostě celkový pocit z toho, jak je příběh odvyprávěný, je velice zmatený. Nemluvě o tom, že se ve filmu v podstatě nic neděje, a že motivace hlavních postav zůstávají v určitých okamžicích někde v mezích podivna. 4/10 (04.11.2012)

Francois Ozon, jako u nás Vladimír Michálek, se může pochlubit pestrostí žánrů. Každý jeho film se zabývá zcela odlišným tématem, než film předchozí, což Ricky nadále potvrzuje. Po biografii věnující se životu fiktivní spisovatelky milostných románků tu máme příběh létajícího dítěte. Na slavnostní předpremiéře pan režisér popisoval, že když přečetl povídku, která se stala předlohou pro Rickyho, byl natolik uchvácen, že se rozhodl ji převést na filmové plátno. Ve mně Ricky vyvolal stejné pocity jako Ozonův dřívější film Bazén. Myslím si, že nechává na divákovi, aby si vytvořil obrázek sám a odnesl si z kina pointu dle vlastní fantazie a intenzity duševního světa. (10.02.2009)

V rámci Ozonovy tvorby může Ricky působit překvapivě, protože v něm ustupuje do pozadí krutě ironický pohled na partnerské vztahy, nevystupují zde žádní homosexuálové a chybí v něm i výraznější provokativní prvky. Chudá svobodná matka žijící s devítiletou dcerou potkává v továrně, kde pracuje, muže ochotného sdílet s ní společnou domácnost. Typicky rozvržené drama se ale začne pokřivovat, když malému Rickymu začnou na zádech růst ptačí křídla. Snímek zužitkovává všechny asociace, které může chlapcova fantastická dispozice vyvolat: od upomínky na barokní andělíčky až po symboliku mládí opouštějícího domov a vydávajícího se za horizont kamsi "do světa". Kritici, kteří filmu vyčítají, že druhá polovina je mnohem slabší než první a že je z ní cítit "nevyužitý potenciál", opomíjejí opačnou možnost: totiž chápat první, realistickou polovinu perspektivou druhého, pohádkového dějství. Žánrová výhybka, kterou snímek nechává bolestivě zaskřípat, má podobně jako v předchozích Ozonových filmech nechat zaznít ty stránky svých dramaticky rozvržených postav, které by při čistě realistickém ladění musely být umlčeny. Na Rickym je ovšem matoucí, že přechod do pohádkové linie nemá oproti předchozím režisérovým filmům satirický podtext, který by vybrušoval hrany absurdních vztahů mezi postavami. Spolu s většinou Ozonových filmů tvoří šťastnou variantu současného evropského mainstreamu, která ani nezůstává u povrchní líbivosti řady čistých žánrovek, ani nesklouzává ke schematickému humanismu množství dramat, jež působí, jako by vznikly na zakázku k propagaci hodnot hlásaných Evropskou unií. (08.06.2020)

SPOILERY. Měl jsem zato, že Ozon své dva přístupy (odlehčený, stylizovaný, fantastický x umírněný, rezervovaný, civilní) ve filmech moc nemíchá – až doteď. Na druhou stranu se mi jen potvrdilo, že zřejmě není vynalézavější filmař co do práce s žánry, jejichž pravidla si svérázný filmař tisknout na toaletní papír. Ricky je totiž fuck-up. Plakát navodí dojem, že jdete na francouzskou verzi „Kdopak to mluví“, ale první záběr uplakané zoufalé matky na sociálce Vás ukonejší, že tomu tak není a vy s budete moci vychutnávat naopak nasírací sociální drama. Všechno tomu nasvědčuje do okamžiku, který na sebe nechá dost dlouho čekat; ani po zásadním zvratu se ale žánrové kolo nezastaví... Když pominete vynikající filmařské kvality snímku, nejzajímavější je tedy Ozonova hra s diváckými očekáváními a podivné dojmy a poznání, která nejen o filmu, nýbrž i o sobě v průběhu sledování příběhu divák vědomě (to když si pleská o čelo, když pochopí, že a proč naletěl) či nevědomě (to když se mu to zdá nějaké divné) nabývá, v čemž sice není Ozon tak árijsky brutální jako takový Haneke, ale na nikoho jiného, podobně vyčůraného jsem si až doteď, 2 hodiny po projekci nevzpomněl. Nízké hodnocení filmu považuji za ...velký úspěch filmu. Divákům se nelíbí, co se o sobě dozvěděli. Čtyři a půl zaokrouhleno nahoru. (07.10.2012)

Výlet mláďata z rodičovského hniezda rodičov bolí. Asi aj o tom je tento film, v ktorom sa stretáva pre Ozona typicky realistické rozprávanie “príbehu zo všedného života” (s opäť trefne vypichnutými kľúčovými partnerskými okamihmi) s maximálne WTF nápadom okrídleného dieťaťa lietajúceho okolo obývačkového lustru. Divák musí byť veľmi open-minded, aby to vstrebal, ale záver mu hádže záchranné koleso. Jeden z najlepších filmových plagátov vôbec :-) (13.03.2010)