Neopouštěj mě

Za odevzdanost bez boje, neosvětlení příčin i následků a věčně trpitelský výraz Carey Mulligan nemohu dát víc než 40%, i když bych si za zvláštní kouzlo přála dát tři hvězdy :-(. NEJSILNĚJŠÍ SCÉNY: Promluva opatrovnice k dětem, proč jsou vlastně na tomto světě a vyslovení ředitelky Hailshamu o smyslu Galerie. (07.03.2012)

Na to, že je tenhle film dost důležitým románem pro anglickou populací, mě teda ničím zvláštním neoslnil. Vypráví důležitý příběh plný emocí, vypráví ho docela dobře a každou chvíli se na film hrozně hezky kouká. Tak hezky, že byste si z některých scén nejradši udělali fotky, kdyby jste tam stáli vedle kameramana. Jenže to prostě nestačí. Zbytek jsem přešel utrpením, který z filmu šíleným způsobem vyřazoval. (31.01.2011)

Ústřední trio hraje výtečně v této komorní romanci nutící člověka položit si nějakou tu etickou otázku, avšak právě ono rozjímání nad daným tématem je snad to jediné, co si divák ze sledování Never Let Me Go odnese. Knižní předlohu jsem nečetl, ale i tak jsem z filmu ucítil jistou odevzdanost vůči ní (ne nepodobnou odevzdanosti postav vůči svým osudům), neboť na mě působil jakožto pokorná inscenace nijak výrazněji nevyužívající předností filmového vyprávění. Jakoby tvůrci veškeré své naděje na kvalitní dílo vložili do nepochybně silného příběhu a talentovaných mladých herců, avšak vzhledem k filmovému médiu postrádali jakékoliv ambice. Je to prostě řemeslně dobře odvedené převyprávění...ale takříkajíc bez srdce, bez duše. (23.01.2011)

Silně fotogenické v každém druhém záběru. U pocitových filmů ale dost záleží na schopnosti tvůrců pocity stimulovat - tady se výsledek potuluje mezi nezáživným melodramatem (umocněným otravně sentimentální hudbou) a úmyslně vyprázdněnou dystopií (umocněnou stejně vyprázdněnými interiéry i exteriéry). Zasáhnout dovede jen málokdy, nicméně díky kameře a melancholické bezvýchodnosti pořád stojí za vidění. (04.02.2015)

Momentálně nenacházím slov, abych popsal tenhle skvost. To se prostě musí vidět a ten zničující závěr si prožít, ideálně na plátně. Myšlenka, že umění zachycuje nezachytitelné, tedy například lásku nebo duši, a že skrze něj dokážeme rozpoznat pravost svých emocí, není určitě nová, ale takhle přirozeně a účinně vsazená do příběhu nemá obdoby. Všichni umělci v podstatě žádají smrt o odklad, protože v jejich tvorbě přetrvává to, co do ní ze sebe vložili. Naprosto nechápu tvrzení některých lidí tady, že je snímek chladný nebo tlumený, naopak: něco tak hluboce emotivního jsem nezažil ani nepamatuju. Na Febiofestu jsou při tomhle promítání kapesníčky nedostatkové zboží. Triumvirát Mulligan, Garfield a Knightley boduje na plné čáře a minimálně první dva jmenovaní s přehledem potvrzují, že patří mezi absolutní špičku mladé herecké generace. Jednoznačně jeden z filmů roku 2010. (28.03.2011)