Dokonalé štěstí

Kdo ví, jestli se v Turecku nepodivují některým našim tradicím, ale u nás snad zatím nejde o život i když jeden nikdy neví. Pokud tam něco jako rodový zákon cti existuje, tak je to dost smutný fakt dnešní doby, který je víc než šokující a zdrcující. Tohle byl můj první čistokrevný turecký film, který byl v té první nervydrásající polovině velmi citlivě zpracovaný a já soucítila s Meryem, ryze čistou dušičkou, která netoužila po ničem jiném, než jen žít, protože se cítila nevinná. Je strašná škoda, že v druhé části bylo pár hluchých míst a celé to moc sklouzávalo k patosu a klišé, takže závěr byl opravdu silně nereálný. (09.09.2013)

Pokud Turci s tímhle přístupem k ženám chtějí vstoupit do Evropské unie, tak s dovolením já jsem proti a rozhodně s nima nehodlám být za tyhle "zvyky" ve stejným společenství. Podobný způsob jednání se ženama je pro mě totiž naprosto nepřijatelný a zaklínadlo typu, to je naše tradice, tak se nám do toho, ty bílej tlustej středoevropane neser, protože my se ti taky neserem do tvýho života, v tomto případě neplatí a pokud se toto na Tureckém venkově skutečně odehrává, tak by vláda v Ankaře měla okamžitě a tvrdě zasáhnout. Turci nám servírují omáčku s pěkně ostrou příchutí. Velmi mile na mě působí fakt, že film je viděn tureckým okem, a vyprávěným tureckýmy ústy a myšlen tureckou mentalitou. To je totiž nejlepší a nejpádnější odpověď na mou počáteční kritiku. Film je sám o sobě silný jak když kopne bejk, ale sílu mého zážitku ještě umocnil fakt, že většina příběhu se odehrává na lodi, která pluje od jedné krásné zátoky ke druhé s krásně napnutýma plachatma do kterých to mydlí vítr o stošest a v neposlední řadě tu jsou hlavní hrdinové příběhu, kteří mají v sobě víc emocí než naše zem dluhů. Meryem je holčina, kvůli který bych šel do boje třeba proti celýmu Turecku, abych jí ochránil a profesor Irfan ?? Ach, víc takových lidí na tomhle světě !!! (05.09.2009)

Melodramatičnost a nedějovost jsou vedle obrazové bohatosti typickými znaky turecké kinematografie a nemá cenu na ně speciálně u tohoto filmu nadávat, pokud nepřekračují mez vkusnosti, což se opravdu neděje - není myslím třeba každý pomalý film s romantickým prostředím a tklivým klavírem připisovat na vrub Rosamundě :) _____________ Nevím, zda to Enšpígla uklidní, ale vláda v Ankaře se proti vraždám ze cti zasahovat snaží, leč nejde o nic, co by šlo prostě zrušit zákonem a náprava pravděpodobně příjde až s kompletní modernizací společnosti. Mutluluk koneckonců ukazuje, že jakási změna už je patrná, že drsná pravidla minulosti se pomalu vytrácí. Cemal zde není násilnická zrůda, kterého napraví láska, ani oběť nekriticky podřízená tradicím, nýbrž v jádru citlivý člověk, který napůl chce a napůl nechce naplnit machistický ideál muže, jaký je prosazovaný armádou i patriarchálním uspořádáním jeho rodné vesnice._____________ Meryem je zase (až přehnaně ikonickým, to jistě) zosobněním křehké nevinnosti, jakou je třeba opatrovat a chránit. Je ustrkovanou obětí neustále někým či něčím zaháněnou do kouta, ale v kritickou chvíli si nakonec přece jen "dupne", aby tak naplnila celkové poselství snímku, že do budoucnosti máme hledět s nadějí. Meryemina nevinnost je ovšem zdůrazněna i tím, že všechny ostatní ženy ve filmu jsou prezentovany negativně - nevlastní matka je zlá mrcha, vesnická děvčata jsou zlomyslná, Irafanova studentka lascivní a jeho manželka "přeemancipovaná" a neempatická mrcha. _____________ Na opravdu působivém vizuálu mě, narozdíl od kolegů, nezaujaly ani tak pohlednicové obrazy z moře, jako impresivní momenty, kdy vizuál dokonale vyjadřoval vnitřní rozpoložení postav. Myslím, že úvodní záběr na schoulenou Meyerem a točící se stádo ovcí v tomto ohledu stojí za zmínku především. (02.10.2010)

Hlava odmítá přijmout, co se dnes v končinách nepříliš vzdálených může přihodit. Oběť nejen, že je zcela proti zdravému rozumu vnímána jako zločinec, dokonce dochází k jejímu vyhnání mimo jediný dosud poznaný svět. Zlomová scéna pod dálnicí značí, kde se octla – mezi životem a smrtí. Útočiště ji příznačně nabídne moře, které „patří všem“. Proto na něm mohou koexistovat tradice, moderní a konzervativně-militantní smýšlení. Tři tváře současného Turecka. Citlivé otázky, jež jejich střet vyvolává, byly nejspíš hlavním důvodem, proč Abdullah Oguz sáhnul po románu Zülfü Livaneliho (který se živí také jako režisér a hudební skladatel). Příliš prostý a předvídatelný příběh přenáší úchvatná kamera kamsi mimo veškerý prostor i čas, do posmutněle krásného bodu, který muže být výchozím, ale stejně tak konečným. Hlavní hrdinkou sice je dívka, věrohodně nevinná, třebaže téměř třicetiletá Özgü Namal, ale – vyjma odmítnutí sebevraždy – pouze coby pasivní oběť mužů, kteří, jak tomu u tureckých filmů bývá, ději dominují. Apendix: Murat Han by časem mohl vystřídat Erdogana Atalaye v Kobře 11, což není míněno jako kompliment. 75% (31.08.2009)

Prvá polovica dosť strnulá a nevýrazná, potom sa to konečne rozbehlo, aj keď na moje prekvapenie s viacerými prvkami klišé, na ktoré som veru v tureckej kinematografii neni vôbec zvyknutý. Na tomto filme mi však dosť vadilo to, že počas celého príbehu nedošlo k takmer žiadnemu poriadnemu zlomu a ani dramatizácii - tá skôr dominovala začiatku a koncu, ale ten stred zostal taký akýsi nevýrazný. Čo je podľa mňa celkom škoda, lebo už beztak film pôsobil zaujímavo, a keby sa zápletka nejako rozvíjala aj v strednej časti filmu, mohlo to byť ešte lepšie. Takže trochu sklamanie, ale aj tak uznávam, že celkom zaujímavý film, lenže s neprimerane slabou dramatizáciou. Film získal poriadny nádych až vtedy, keď Meryem konečne zakričala to jej povestné Prečo ma nikto nepočúva? Som snáď mŕtva? (14.06.2014)