Příběh Piery

S živelnou a zároveň bezbrannou odvahou nejprve Pieřiny matky, pak Pierry a nakonec i jejího otce objevovaná bezprostřednost lidského bytí a nezrušitelnost vztahů, do nichž je osud člověka rozepsán, které jsou mu dané k nakládání a začínají se rozvíjet už s prvním novorozenčím nádechem, a tedy je tu zachycena i postupně a rozechvěle odkrývaná svoboda s nimi nakládat tvořivě, a přese všechno zamilovaně. Láska jako poznaná nutnost. A báječný film, který je především a právě poutavou, v každém okamžiku dobrodružnou historií jednoho takového poznávání života mezi svými lidmi, neztrivializovaný konceptem, ideou ani filosofií. Překrásný příklad toho, že za necelé dvě hodiny lze obsáhnout možná i třicet let trýznivě, bláznivě, hmatatelně konkrétních dějin mladého života ve světě a jeho finálního přijetí. *** Obě herečky jsou tu božské, lidské, životné, ženy. (30.07.2014)

Od Ferreriho jsem tedy zvyklý na mnohem větší kvalitu. Příběh Piery je velmi podivný film, ale bohužel ne tím správným "ferreriovským" způsobem. Nutno říci, že upadl v zapomnění naprosto zaslouženě. Vyprávění působí dojmem, jakoby někdo namátkou trhal stránky ze scénáře a navíc ty se zajímavějším obsahem. Film jako takový se zuby nehty drží alespoň na hranici průměrnosti a zaujal mě pouze saxofonem Stana Getze a občas probleskující posmutnělou atmosférou. (02.08.2012)

Autobiografická kniha herečky Piery Degli Esposti - filmy podle skutečně žijících postav ty já můžu. Ale incest s vlastními rodiči ? A dokonce s Mastroiannim ?! No to mi ho vyndej, to snad ani nemám zapotřebí vidět... No jo, ale známý režisér, v Cannes 1983 cena pro Hannu Schygulla... No tak mě zabte, já jsem TO viděl. Předesílám, že incest zásadně neschvaluji a to ani blahé paměti Caligulovi, ani dnes fotografovi Saudkovi, přestože na té slavné polibkové fotce jim to (jemu a jeho vlastní dceři) moc sluší. Nicméně, pokud to u tématu incestu nebude znít nepatřičně, film je natočen s jistou dávkou poetiky (tak, a teď jsem odkopal...) a kromě tu explicitního, tu jen náznakového zobrazování nejrůznějších sexuálních zkušeností čiperné holčiny (však měla být po kom) obsahuje i dost jiných, sexuprostých, ale silných a znepokojivých obrazů ze života. Jako třeba ty elektrošoky na psychině... (21.01.2013)

Bohužel, i když jde o zajimavé téma - z hlediska vnějšího světa jde o nemocné lidi, oni jsou však spokojení uvnitř své rodiny (matka schizofrenička, otec milující její sexuální neukojenost a zároveň trpící její nemocí, dcera jejich mistrovské dílo), kterou berou jako něco naprosto normálního - Ferreri, mimo barevných širokoúhlých kompozic (jedna hvězdička), natočil vlastně obyčejné domácí video. Film je jen jen sledem scének ze života jedné rodiny, kde se sexualita bere jinak než v okolním světě. Není na tom vlastně nic šokujícího (lidé si dneska své penisy a bobříky ukazují přes internet) a ani zajímavého.To už si raději přečtu odborné psychiatrické pojednání, než sledovat takovou nudu. (22.06.2009)

Nenechte se odradit nízkým hodnocením, prostě to vydaly Levné knihy a vidělo to moc, ehm, diváků Hřebejka. Je to krásný film; je těžký na první shlédnutí (však jsem to poprvé odpískal po 20 minutách) - ruší či zneklidňuje už hranatá estetika raných osmdesátek (proti časovému zařazení od 2. sv. války dále hraje víc prvků - účes Schygully, hudba, lascivnost); velmi netypický je způsob vyprávění, obrazy přicházejí a mizí bez jednotícího prvku, občas jsme nadlouho vyrušeni nedůležitou a nepříjemnou epizodkou (koncert popové zpěvačky), důležité věci zas proběhnou a pokud je nezachytíš, ztratíš se v příběhu. Nečekejte nic šokujícího, nejsilnější tady není předvádění podob morálky, ale smutek ze ztrát - ztráty lásky, blízkosti, života. První, co se mi z filmu začalo vracet byly mnohé jitřní záběry exteriérů měst ve stylu italského fašistického funkcionalismu. Pak jsem to chtěl vidět celé znovu a zůstal jsem přikovaný. Objevil se charakter hlavní hrdinky a s ním Schygulla - hnaná a svobodná, milující a přitom i lhostejná, bláznivá a tragická. Objevil se smysl leckterých scén, vynořila se podivná poetika vyprávění v náčrtu. Jeden z nejkrásnějších momentů filmu je u posvátného pramene s divým mužem a k tomu sólo Stana Getze. (17.10.2010)