Kvílení

Jo... to je tak, když si film vyhlížející spíš jako televizní inscenace hraje na nějakou angažovanost. Natočeno je to fakt nekonečně fádně - ve všem, co ten film dělá, je nekonečně fádní, až to je legrační. A banálně přežvýkané myšlenky (nebo spíš jedna myšlenka o svobodě vyjadřování) mě svojí povrchností iritovaly. Leda to parazituje na lidech, o kterých to vypráví, a ty animace jsou příšerný. Jen doufám, že tenhle vyumělkovaný kýč se neodehrával v hlavě Ginsberga, to by byla pro jeho obdivovatele jistě studená sprcha. (21.04.2014)

Jazzem to začíná, jazzem to končí. První záběry přicházejí s údernou hlasitou melodií, závěr provázejí táhlé tóny, ve kterých atmosféra filmu doznívá uvnitř nás. Ano, jazz atmosféru uvádí, zachovává, přenáší, vytváří, uvolňuje i stísňuje. A právě o té atmosféře jsou Ginsbergovy básně i snímek Kvílení. Z celého srdce jsem nenáviděla ty 'chytré pány' (a paní) u soudu, co se tváří, že rozumí literatuře, že vědí, co znamená 'přínosná' literatura, že chápou Ginsbergův život a že na něj i na jeho díla mohou uplatňovat jakási umělá pravidla. Ale i celý tento soud je součástí atmosféry celého Ginsbergova světa, tak, jako jeho verše na pozadí snímků z jeho doby, více či méně autentických fotek, jeho vzpomínky a pokus pomocí animace proniknout do jeho myšlenek. Do myšlenek, mozku, těla...stejně jako mezi struny klavíru. Toho, který tvoří tóny se stejnou lehkostí jako Ginsberg vpíjí své verše do našich pocitů. (23.06.2011)

Zvláštní film. A vlastně spíš hraný dokument než klasický celovečerní film. Sledovat okolnosti onoho bizarního soudního procesu mě docela bavilo - v roce 2011 to na člověka působí jak z jiného světa, a přitom je to doba vzdálená ani ne 60 let. Jak strašně se svět literatury za tu dobu změnil! Koho by asi tak Kvílení pohoršilo, kdyby vyšlo až nyní... Co je však na tomhle filmu nejlepší, jsou jednoznačně animované pasáže, prokládané procítěným přednesem Ginsbergových slavných veršů. Vznikla tak působivá podívaná, která velmi stylově vzdává hold jedné slavné postavě americké literatury. Místy mi na mysli vytanula vzpomínka na slavný hudební film "Pink Floyd: The Wall", který podobným způsobem také pracuje s kombinací hraných a animovaných sekvencí. S Kvílením snese určitě srovnání a může nechat vyvstat dalším zajímavým podobnostem mezi touto dvojicí nevšedních filmů. Nejen zájemcům o beat generation lze Kvílení směle doporučit. (27.10.2011)

Kdybych tento film viděl v devatenácti, kdy jsem četl Howl a ujížděl na románech Kerouaca a všem, co se týkalo Beat Generation, tak bych asi hodnotil pěti hvězdama. Oceňuji velmi dobrý herecký výkon Jamese Franca, obzvláště v pasážích, kde v klubu čte Howl, scény ze soudního přelíčení a suchého konzervativního žalobbce Davida Strathaima. Animované sekvence korespondujícíc s básni táké nebyly špatné. Moc mě nebavilo to interview a flashbacky, které se tím prolínaly. (30.01.2021)

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%. (06.08.2011)