Port Arthur

Vojnový film je zaujímavý predovšetkým tým, že ukazuje menej známu bitku, menej známu zo svetového pohľadu. Obsadený je aj trojicou tamojších hereckých velikánov - Mifune, Tanba, Nakadai. Že Japonci bojujú na cudzom - mandžuskom území, ktoré patrilo Číne, radšej nespomínajú. Rusko-japonská vojna je vnímaná ako obranná, Japonci v hlbokom číselnom i zbrojnom podčíslení. Bitky sú podľa očakávania veľkolepo zvtárnené, množstvo vojakov, zbraní, strelného hluku a výbuchov. Po čase to však začne nudiť, hlavne keď stopáž filmu taká monštrózna. Kompenzovať by to mali strategické plány, ktoré sú divákovi (japonsky precízne) prezentované, ale aj náhľad do duší generálov, dôstojníkov a prostých vojakov a to už naráža kosa na kameň, pretože to Japonci príliš nevedia, ako to poznám aj z iných japonských vojnových filmov. Dialógy sú krčovité, nevieryhodné, postavy nedotiahnuté a patetické. Nechýbajú pre Európana ani úsmevnosti - napr. facky, ktoré dávajú dôstojníci svojim podriadeným a keď riaditeľ školy zahlási deťom, že keď nebudú počúvať novú učiteľku, tak ich učiteľ potresce, deti kričia: áánoo, áánoo. Záverečný srdcervúci plač generála takú tú inakosť iba podtrhuje. Krutosť vojny a pocta padlým vojakom sa dá vytvoriť aj iným spôsobom. (08.07.2019)

Na tenhle odpad by měly být extra kontejnery. Takhle naivní bláboly se snad netočily ani v 50. letech v Rusku. Toshio Masuda ve svém poměrně kvalitním snímku Tora! Tora! Tora! dokázal svůj nacionalistický patos udržet v určitých mezích, ale to co předvedl zde je vážně neskutečné. Hrdinní japonští vojáci brání Asii před ruskou svoločí, otřesně přehrávané scény,Tatsuya Nakadai v neuvěřitelně plytké roli generála Nogiho, a navíc závěrečná scéna chlapců hrajících si na vojáky a nad nimi slzící učitelka, neskutečně trapný patos. Snad jedině Toshiró Mifune jako císař Meiji ustál tuto hrůzu se ctí, protože celá jeho role spočívala v sezení na trůnu. Hrůza, hrůza, hrůza. (20.11.2008)

Ume a velkoryse zrezirovane, komplexne pojate, chtel bych vyzvednout mnoho jineho, ale to vse zastinuje zretelna politicka nekorektnost celeho snimku. A ne, ze by se tvurci nesnazili toto cele zjemnit treba mapovanim zivota hlavne radovych vojaku v zakopech, nebo jednou z hlavnich linii filmu - pribehem pacifistickeho porucika a jeho mile - obou vylozenych rusofilu. V uvodu filmu komentar dost pateticky a zaujate lici pohnutky Japonska ohledne rusko-japonskeho konfliktu. Nechci zde rozebirat opodstatnitelnost ci opak pohnutek k zrovna tehle valce, a ani nechci zpochybnovat hrdinstvi vojaku na te ci druhe strane, ale je jasne, ze v roce 1980 bych od japonskeho tvurce ocekaval trochu vice zpytujici akcent a odstup. Zvlaste kdyz nasledujicim aktem japonska po teto vyhrane valce byla (se souhlasem USA - zprostredkovatelem mirove smlouvy) okupace korejskeho poloostrova spojena s genocidou mistnich obyvatel. Ovsem je fakt, ze film je pres svuj patos (ten jsem narozdil od ostanich celkem prezil) zajimavou podivanou. Paradni exteriery a kamera, herci (Tatsuay Nakadai!). (20.02.2009)

Výborný film. Filmov na tému Rusko-Japonskej vojny v rokoch 1904 a 1905 je ako šafránu. Film trvá takmer tri hodiny a opisuje jednak klruté boje pri obliehaní Ruskej pevnosti Port Arthur a jednak sa dotýka situácie v Japonsku, v rodinách jednotlivých vojakov a opisuje nálady medzi japonským obyvateľstvom, aj keď som skeptický k hodnovernosti niektorých vyjadrení japonských obyvateľov typu: "Mám rád Rusov, ale idem proti nim bojovať a brániť svoju vlasť", keď o žiadnu obranu vlasti nešlo ale Japonsko bolo jednoznačným agresorom, ktorý najskôr okupoval Tchajwan a potom Kóreu a potom obrátili svoju pozornosť na Mandžusko, kde sa ich záujmy stretli s ruskými. Film zobrazuje fanatismus japonských vojakov, ktorí sa v obrovských húfoch vrhajú na ruské opevnenia a sú zabíjaní po tisícoch. Celé vojenské jednotky sú zlikvidované do posledného muža. istý americký hiostorik napísal, že ".... Žiadna armáda na svete by nedobila Port Arthur, pretože by si nemohla dovoliť aby pri jeho nezmyselnom dobíjali stratila 250 000 vojakov. Japonskí generáli, ktorí velili útoku na Port Arthur by boli v každej civilizovanej armáde ihneď odvolaný z funkcie, degradovaní a postavení pred vojenský súd za zbytočné mrhanie vojenskými silami a enormné straty..." Tento fanatizmus stál Japonsko neskôr v 2. svetovej vojne životy niekoľko miliónov vojakov. Veľmi deprimujúco na mňa zapôsobila scéna z jedného japonského mesta, keď po prvom útoku na Port Arthur, pri ktorom zahynulo viac ako 20 000 vojakov, kráčali po ulici tisíce japonských žien, detí a starcov a v rukách niesli urny s popolom padlých vojakov. O 40 rokov neskôr, v 1945 roku Rusi dobyli späť Port Arthur od Japoncov v priebehu 2 dní so stratou len niekoľko desiatok vojakov a priebehu jediného týždňa zničili celú miliónovú Japonskú Mandžuskú armádu a obsadili celé Mandžusko a severnú Kóreu. (05.11.2008)

Při dnešním návratu v čase jsem si uvědomil, že šlo o skutečný návrat v čase a bylo to hodně znát. O rusko- japonskou válku se zajímám dlouhodobě, protože šlo o první moderní válku se vším všudy, zároveň šlo o střet tradiční mocnosti s novým (ale o to agresivnějším) hráčem v zápase o koloniální panství. Rusko a Japonsko vedly svou válku na čínském a korejském území, takže šlo jasně o souboj agresora s agresorem a překvapivý tak byl jen výsledek. Tvůrci přistoupili k tématu tak nějak po japonsku, a i když se v hrubých obrysech drželi historických faktů, v detailu se nechali tak trochu unést. Ve chvíli, kdy mě informovali o tom, že císařská armáda nedisponovala kulomety, mi spadla dolní čelist a já jsem ji chvíli ponechal v dolní poloze, když jsem naopak viděl množství ruských kulometů na čtvereční metr. Já tedy chápu, že chtěli zdůraznit hrdinství japonských vojáků, ale myslím si, že to vůbec nebylo nutné. Úplně zbytečně hnali situaci opakovaně až za hranu absurdity, a přitom by úplně stačilo, kdyby se drželi holých faktů. Boj na poloostrově Liao-tung byl ve své podstatě mlýnkem na maso, v němž trpěli pěšáci na obou stranách, přičemž japonské ztráty na lidech byly katastrofální. Filmaři mi nabídli příběh o nedobytné pevnosti, což byl těžký blud, protože Rusové byli s práci na opevněních velmi liknaví a v době vypuknutí války se byli nuceni bránit povětšinou v improvizovaných pozicích. Dalším bludem byla informace o ztrátě desítek křižníků; kdo má o tehdejším ruském námořnictvu alespoň základní informace, ví o čem mluvím. Jak jsem už napsal, myslím, že podobné nesmysly byly naprosto zbytečné a tento předobraz toho, co se mělo dít za deset let v Evropě si zasloužil poctivější přístup. / Poučení: Když už si osedláš tygra, nesmíš z něj slézt. (13.04.2023)