Ip Man 2

Gangs of New York meets Rocky 4... Druhý díl je oproti prvnímu po dějové stránce sice výrazně prostší, paradoxně však zábavnější a především lépe rozpracovaný po psychologické stránce. Postavy angličanů jsou sice uchopeny poněkud nešťastně (spíš karikovaně americky, což zase ale platí i o závěrečném patosu), především diky skvěle napsaným i zahraným postavám hongkongských mistrů, vedlejším postavám (žáci, a samozřejmě skvělý Siu- Wong Fan) a nakonec i (v porovnání s prvním dílem nesrovnatelně lépe hrajícícímu) Yenovi se ale druhý Ip Man stává místy naprosto fascinujícím. Kenji Kawai burácí jako o život, Wilson Yip koření bojové scény skvěle volenými úhly a nezvyklými, nicméně dokonale funkčními záběry a já nemohu jinak než chrochtat blahem... (11.06.2010)

Z relativně komplexního a multitématického bijáku jsme spadli do dvojky, která je plná klasických nešvarů většiny pokračování obecně. Snaží se kopírovat to dobré z jedničky v ještě více over-the-top podání a cokoliv nové musí být lepší, větší, hlučnější. Bohužel je ale taky celý film mnohem více přímočarý a plochý. Rocky 4 východu, kde se to však namísto ideologické nadsázky bere všechno skoro až smrtelně vážně. Horší průměr. (20.10.2021)

V první části to byli Japonci (vs. Čína), jejichž obraz byl tak negativně prezentován, v druhém díle jsou to Britové (vs. Hongkong). Ip Man 2: Legend of the Grandmaster naprosto zjevně čerpá z více než čtvrt století starého filmu podobného ražení - Úderu otevřenou dlaní, kde potulný bojovník Tung-Fang Sü předvádí zvědavcům specifický styl kung-fu, podobně Ip Man snažící se v Hongkongu prorazit se stylem Wing Chun. Dalším spojením obou filmů je paralela mezi mistrem školy bojových umění v Úderu otevřenou dlaní He DaHaiem a Hong Zhen Nanem v Ip Man 2: Legend of the Grandmaster. Počáteční nevraživost obou postav (v obou filmech) přechází v průběhu filmu v přátelství, jež je v mnohém determinováno plánovaným turnajem v boxu (východní vs. západní styl). Ve starším díle jsou posměšně prezentováni Rusové, v tomto Britové (jak politici, tak i boxeři). Příběhová kostra tedy zůstává v podstatě stejná. Co se ale zásadně změnilo, je choreografie soubojů, jež Ip Mana řadí ke špičce současných filmů o bojovém umění. (09.07.2011)

Musím bohužel konstatovat, že druhé pokračování Yip Manovi cesty se mi líbilo o trochu méně než první. Řekl bych, že jednička byla taková více, jak to jenom říc, zrátka více osobitá, měla větší osobní náboj, i souboje se mi líbili o malinko víc. Tím ale nechci říci, že by dvojka byla špatná, to vůbec ne. Dokonce si mylím, že kdybych ji viděl dříve než jedničku, tak bych hodnotil jednou hvězdičkou navíc. Jinak skládám velkou poctu Donnie Yenovi, je perfektní!!!!!!! (05.12.2010)

Čína opět zamávala rudými prápory a poslala mistra Yipa rozdrtit nejen nekalou konkurenci z hongkongských škol bojových umění, ale hlavně ukázat, jak jsou běloši netolerantní, nečestní, zákeřní, zlí burani. A uživatelé ČSFD žerou čínským soudruhům tuhle plytkou agitku i s navijákem. No budiž: však lze těžko spočítat, kolikrát už v (nejen) hollywoodských filmech byli za kokoty nažloutlí šikmoocí obyvatelé této zploštělé koule rotující vesmírem. Dokud se bitky držely reality a fyzikálních zákonů, byla jsem ochotná ignorovat to blboučké dějové pozadí a jen se kochat fascinujícími pohyby. Kdykoliv mistři bojových umění překonali gravitaci, spokojila jsem se s rezignovaným povzdechem. Ovšem finále v ringu bylo natolik nudnou záležitostí, že mnou cloumá stěží odolatelné nutkání ohvězdičkovat pana Yipa a jeho vlastenecké eskapády podprůměrem. Kromě toho mám vážnou výhradu k maskérům, kteří asi nikdy neviděli, jak vypadá člověk po úderu pěstí na oko: žádné decentní zrudnutí, ale otok jak kravinec, co bulvu zavře, pročež i běloch rázem vypadá jako číňan. Děsím se, co přinese třetí díl. 50% (03.04.2013)