Cesta bojovníka

Nebudu zapírat, že jsem si tenhle film vylovil z určitý zátoky a že jsem si ho vylovil proto, že se brutálně těším na the Raid téhož režiséra, za což ovšem nemůžou ani tak prozatím kladné ohlasy, jako lakonické sdělení mýho oblíbenýho hudebníka, kterýho followuju na twitteru, Michaela Kenji Shinody: "... I've been wanting to score a film... Finally I found the right project. The movie is called The Raid..." Každopádně, abych si teda ukrátil čas při čekání na the Raid, vylovil jsem si z internetový zátoky Merantau, ačkoliv mě zpočátku děsila ta modrá barva. Teď můžu říct, že podle mě je ta modrá neprávem modrá a má bejt červená. Čemuž odpovídá i moje hodnocení, třeba to trochu zvednu a další lepší hodnocení hodí modrou barvu do červenýho hábitu. Ale pryč už. V deníčku jsem si napsal pár prázdnej plků o tom, proč se mi tak brutálně zalíbilo bojový umění silat, který v tomhle filmu, Merantau, mělo snad svojí světovou premiéru. Takže o tom psát nebudu. O čem si myslím, že bych mohl říct něco málo, je plot a forma. Příběh je hromada klišé. Mladej klučina opouští svoji vesnici, aby v zájmu tradic svýho lidu našel ve světě expy a pak se třebas vrátil sbírat rajčata. V Jakartě ale všechno nejde tak, jak by bylo třeba, a tak se mladej geroj jménem Yuda dostává po sérii podivně logických peripetií do křížku s obchodníky s bílým masem. Cestou zbije a zmlátí snad každýho záporáka, na kterýho narazí, stačí se zamilovat (snad?) a ochránit krásnou děvu a jejího mladšího bratra a ve finálovým souboji si to rozdá s ultrazáporákama. Přese svoje supermanský schopnosti se však zdá, že nemůže vyhrát. A pokuď jo, přijde ho to hodně draho. Čert vem tenhle příběh, o ten tu přeci nejde. Kdo bude plkat nesmysly o tom, že jo, je blbec (s prominutím) a měl by se dívat cokoliv jinýho než mlátičky. Mlátička je tu od toho, aby geroj zmlátil stovky zlejch pánů a přitom třeba ještě zachránil krásnou princeznu. Mlátička je tu od toho, aby se v ní mlátilo. Příběh nepříběh, plot může bejt snůška klišé, ale to filmu vůbec neubírá na kvalitě, protože a jelikož o tom vůbec není. Forma je neuvěřitelně jednoduchá. Nejedná se o žádnej moderní film, takže kamera je v klidu a převážně statická, scény jsou dlouhé a střihač nestříhá jak zběsilej. Merantau je totiž veskrze film pro lidi, a nikoliv pro nějaký sošky a ocenění. A to je, myslím si, správné. Nejde o žádnej prvoplánovej atak na kritickou veřejnost, a já si myslím, že ohlasy z festivalů o tom hovoří jasně. Tohle je starej film s nulovým příběhem a nikolivěk originální formou, ale zoufale moderní ve svým choreografickým pojetí. Silně přemejšlím, jestli jsem po choreo stránce viděl lepší asijskej film. Srovnat určitě můžu, ale nemůžu říct, jestli bitka Donnieho Yena v Ip Manovi s deseti Japonci o pytlík rejže je lepší, než scéna v Merantau, v níž Yuda (tedy Iko Uwais) zmlátí dvacet nebo kolik poskoků obou záporáků. Každej film vychází z jiný ideologie jinýho bojovýho umění a já se přiznávám, že ačkoliv wing chun v podání Donnieho mě dostalo do kolen, úplně stejně mi padala držka z Ikova umění silatu. Proč je mi silat bližší, to se dočteš v případě zájmu právě v deníčku. Celkově tedy můžu říct, že protože je Merantau nikoliv o příběhu a samotný struktuře jeho podání. Merantau je mlátička jak ze starý školy, ale výrazně moderní v choreo provedení a hlavně i v samotný postavě hlavního geroje, kterej se bojí (ano, bojí), krvácí a třeba dokáže i umřít. Dovolil bych si tak oponovat Shadwellovi, který v komentáři píše o tom, že jakmile jedna struktura filmu nefunguje, film se sesype a nedává smysl. Jsou totiž určitý filmy, který strukturu nemají, jsou totiž filmy, který jsou cílený na jednu věc, jednu skupinu, a smysl tedy dávají. Pokud to prostě divák nepochopí, nikdy neuvidí, že ten film je veskrze dobrej a i když má po příběhový stránce podivný lapsy nebo tak něco, je stavěnej jiným směrem, a tudíž to nevadí. Stejně tak to bude v následujícím filmu, the Raid, který nemá nosný příběh, a vlastně nebude nejspíš mít ani žádnou shadwellovskou strukturu, ale bude cílit jedním směrem, a jako takový bude stát stejně dobře, jako kterýkoliv pilíř athénské Akropole. Když ten pilíř vyjmu, bude stát dál. Uznávám, že když jich bude pět vedle sebe, budou dvořit větší a lepší celek, tedy například čelo chrámu, ale jako takový stavěli Řekové i samotný sloupy třeba okolo cest. No a okolo naší filmový cesty světem a historií je fajn potkat občas ne celej chrám, kterej má sice pět sloupů v průčelí, ale propadá mu střecha a je celej křivej; ale narazit na jeden pevnej sloup má taky svoje kouzlo. Pátou hvězdu dávám tedy subjektivně navíc a všem vřele doporučuju, ať si tenhle film stá... ehm, koupí... a zkusí posoudit sami. (14.01.2012) (méně) (více)