Karate Kid

Toto lze nejlépe popsat jako Karate Kid pro děti. Jaden Smith navíc nikdy nebyl moc dobrý herec a o to horší a nesympatičtější byl jako malý kluk, konkrétně to platí i zde, kde pokazil mé celkové dojmy z filmu. Možná bych dal více hvězd, kdyby to celé nebylo přes 2 hodiny dlouhé. A to obzvláště, když akce je nanejvýš průměrná a příběh pouze kopíruje úspěšnou filmovou předlohu. Amíci prostě vždy musí mít vlastni verzi a to je většinou na úkor kvality. 30-35% (22.05.2021)

Pro mě to je prostě srdcovka. Původní film z roku 1984 byl pro mě ve své době tím, čím pro mnoho lidí bývají letní blockbustery v současnosti. Něco, o čem se mluví, čím chce každý být.. Herecké sestavy jsem se původně bál, Jaden Smith byl naposled neskutečně otravný v remaku The Day the Earth stood still, Jackie Chan byl příšerný ve většině svých posledních filmů (a to ho mám jako herce opravdu rád), ale oba rozehnali všechna mračna obav a ukázali, že když chtějí (či pokud to scénáristé dovolí), umí. Jediným opravdu nesnesitelným hereckým elementem byla snad jen Dreova matka v podání Taraji Pendy Henson, jejíž postava se prostě a jednoduše chová celý film jako kráva. Velice sympatická mi pak přišla hrdinova "femme fatale", jejíž role se zhostila neznámá Wenwen Han. Co se filmu, jakožto remaku týče, tvůrci nezapírali inspiraci v původním filmu, obměnili prostředí, zachovali však rámec. Nebáli se ani vyměnit karate z názvu za čistokrevné kung fu. Závěrečný souboj pak probíhá klasickým způsobem, jen finální "skok" je nahrazen.. mno, řekněme novodobější verzí. :) (30.09.2010)

Fajnová pohoda zo starej školy točená, čo už nie je zvykom, najmä pre deti a bez toho, aby sa strápňovala. Proste ako za starých čias, kedy filmári nemali deti za dementov. A Jackie Chan po dlhej dobe nerobí zo seba šaša! Minutáž je síce trošku prepálená, no aj tak si viem predstaviť, že mať teraz 6, tak to na mňa zapôsobí ako vo svojej dobe originál Karate Kid. (24.09.2012)

Ale jo, jako takový fajnový guilty pleasure se dá dobře brát. Původního Karate-Kida jsem teda neviděl, ovšem začlenění Jackiho Chana vnímám jako velice povedený tah. Jaden Smith sice je a bude vždy namyšlený harant, co najednou ve finále poráží soupeře, kteří tvrdě cvičí od dětství, ale co na tom záleží. Film nenudí a skvěle odsýpá, a to je pro mě hlavní...90% (01.12.2013)

Na tomhle filmu je zajímavý to, že ačkoli je poněkud klišovitý a předvídatelný, přesto funguje, zejména co se týče vyvolávání různých emocí. Karate Kid je tudíž dobrým důkazem toho, proč u filmů nevadí opakování známých příběhů nebo schémat, protože klíčové jsou emoce. A je jedno, jak a čím je filmy navozují. Účel světí prostředky, jak se říká. Proto když se někdy tvrdí, že jde nějaký filmy proti konvencím, neznamená to ve skutečnosti, že jde proti očekávaným příběhovým schématům, ale že jde proti očekávaným emocím. Někteří lidé se dokonce dívají opakovaně na filmy proto, aby ovlivnili své vlastní emoce a posílili nebo změnili náladu, ve které se nacházejí. Faktem je, že Karate Kid nám tímhle důrazem na staré známé emoce na úkor nového příběhu říká možná něco o budoucnosti kinematografie, která do nás bude ládovat emoce přímo přes nějaké matrixovské kabely a příběh k tomu nebude vlastně vůbec zapotřebí. Film tuto myšlenku ukazuje na scéně s ženou a hadem. Zatímco Jaden Smith je toho názoru, že žena kopíruje pohyby hada, Jackie Chan mu vysvětlí, že je tomu obráceně, neboť had kopíruje pohyby ženy. Jaden Smith tudíž spadá ještě do dnešního světa, kde se musí filmaři podobně jako žena přizpůsobovat divákům, kdežto Jackie Chan nastoluje už budoucnost kinematografie, v níž žena diváky přímo ovládá a kontroluje. Jackie Chan mimo to dodá, že být klidný a nedělat nic jsou dvě velice odlišné věci, čímž naznačuje, že nevyprávět příběh ještě neznamená, že film nic nedělá a neprodukuje žádné emoce. Produkuje, akorát k tomu nepotřebuje příběh. Tato naprostá rezignace na příběh tu ale kdysi už byla, a není tudíž ničím, co by mělo kohokoliv překvapovat, neboť kinematografii přinejmenším ve svých počátcích charakterizuje spíše a hlavně dokument (zachycení skutečnosti), experimentování (Jan Evangelista Purkyně), věda (Muybridge, Marey), okouzlení a pouťové atrakce (na úkor narace), populárně naučné aktualitky (hraný zábavný film nemá budoucnost, říkával tehdá Lumière) či animace (ta dle některých není podmnožinou filmu, ale jeho samotným rámcem, dnes ve věku digitální techniky a možnosti modifikovat hranou akci zvláště).Kinematografie nikdy nebyla zamýšlena pro vyprávění příběhů. S příběhy se začalo až později. Tudíž i jejich opuštění by nás pouze navrátilo k počátkům. Nenarativ jsi a v nenarativ se obrátíš, jak by to asi okomentoval Mojžíš. (30.12.2012)