Lovcova noc

Nechávám tu následující řádky, ač už vím, jak moc jsem se mýlil. Jsem však přesvědčen, že člověk, který si o Laughtonově motivaci a zájmech (německý expresionismus, Griffith) nic nepřečte, zareaguje po prvním shlédnutí nějak takto: Myšlenkově zajímavý film (rozdělený na dvě love-hate poloviny), který však (a to říkám s vědomím, že ve většině místních příspěvků se píše pravý opak) naprosto selhává v rovině technického provedení a vedení herců. Skutečně Mitchum záměrně přehrává, jak se tu lze dočíst, a nebo ho Laughton prostě nedostal do uvěřitelnější polohy? To už dnes nerozřešíme, ale mně ten výkon přišel spíš jak z béčkového produkce. Naopak se mi líbila Lilian Gishová, které zvukový film přidal snad ještě víc charismatu, než měla u Griffitha. A k technickému provedení - že v některých záběrech, kdy jsou děti na řece (jedná se o jezírko ve studiu) docela často vidíte bodově stříkanou vodu pod hladinou, která má simulovat říční proud. Místnosti jsou většinou naprosto nepochopitelně nasvícené (třeba když se Mitchum objeví před domem a děti vidí jeho stín u sebe v pokoji - následuje pohled z okna na postavu před lampou, která vrhá velmi malý stín, jenž by tak daleko nedosáhl...) A co teprve ta scéna kdy Mitchum běží po schodech ze sklepa za dětmi s rukama před sebou ve snaze je polapit - není to jak z Eda Wooda? Jsou to prkotiny, a jistě se dají s přimhouřenýma očima vysvtlit uměleckou nadsázkou, ale při bedlivějším pozorování ruší. Nechci ten film nijak shazovat, protože obsahuje množství krásných scén a záběrů. V mnoha momentech mě však donutil podivovat se nad lajdáckým provedením, takže nemohu sdílet místní nadšení. (17.01.2010)

Rozhodne jeden z vizuálne najúchvatnejších filmov 50. rokov. Pri sledovaní kombinovania expresionistzického štýlu a estetiky tzv južanskej gotiky s ohromným zmyslom pre kompozíciu záberu sa ponúka hypotéza, aké úžasné by asi bolo sledovanie Laughtonových adaptácií románov Cormaca Mccarthyho, ktoré prišli v nasledujúcich dekádach? (11.12.2019)

Drrrrsná pohádka s kamerou tak dokonalou, že místy budete chtít řvát, protože nebudete vědět co jiného s tím dělat. Brilantní přehrávání Roberta Mitchuma v roli neskonale odporného zloducha skrytého pod ještě odpornější maskou počestného kazatele. Logiku sem nemá smysl tahat, protože Lovcova Noc je především o kouzlu kontrastu. Na mě fungovalo, a proto i když šlo o skutečně hodně weird kousek, dávám 80%. (17.07.2008)

Zůstává otázkou, zda je Robert Mitchum vážně tak perfektním hercem, nebo je jen na rozdíl od většiny zúčastněných hercem alespoň dobrým. S výjimkou miloučké a uvěřitelné Sally Jane Bruce v roli Pearl mi totiž ostatní klíčové charaktery pily krev svým hloupým chováním a jejich představitelé toporným vyjadřováním veškerých emocí, což nejpalčivěji platí o mladém představiteli hlavního hrdiny Johna, Billym Chapinovi. Každý jeho úlek či úleva jsou nepochopitelným utrpením. I s lepším castingem by ale příběh nezdolného vlka v rouše beránčím nebyl ničím jiným, než unavenou báchorkou, prostoupenou náhodně se zjevujícími kladnými či polepšenými postavami a přespříliš nasládlým bohabojným poselstvím. (11.03.2017)

Když je řeč o nedoceněných režisérských géniích, společně s Orsonem Wellesem byl měl být zmiňován Charles Laughton, známý především jako herec (oba spojuje také kameraman Stanley Cortez, který natočil film Skvělí Ambersonové). Podobně jako Občan Kane, také Lovcova noc byla na svou dobu příliš výstředním snímkem, s nímž si studio nevědělo rady. Pohádkově přímočarý příběh s poněkud morbidním nádechem, inspirovaný mj. poetickou jednoduchostí jižanských melodramat D. W. Griffithe (stejně jako některé záběrové kompozice), je vyvažován velmi sofistikovanou vizuální stránkou (její dosažení představovalo podobnou výzvu jako některé extrémně „hluboké“ záběry v Kaneovi – ve studiu například vznikala slavná scéna na řece). Kromě Griffithe ovlivnily výtvarnou koncepci filmu německé expresionistické horory (stíny a siluety herců vidíme skoro častěji než herce samotné), magicko-realistický výsledek, v němž výrazně stylizovaným scénám dělají společnost brutální výjevy a falická symbolika („ztopořený“ nůž v kapse), předjímající ještě otevřeněji psychosexuální thrillery jako Psycho, se nicméně vzpírá jakémukoli zaškatulkování. Psychologický thriller a disneyovka zde vedle sebe existují se stejnou samozřejmostí jako nápisy LOVE a HATE na rukou ďábelského Roberta Mitchuma. Laughtonova alegorie o věčném konfliktu dobra a zla, lásky a nenávisti, náboženství a morálky, je podmanivě divným filmem, ale nikoliv kvůli tomu, že by režisér a scenárista (filmový kritik Jame Agee) nevěděli, čeho chtějí dosáhnout. Naopak to věděli velmi dobře a nechyběla jim odvaha svou vizi dotáhnout do důsledků. 90% Zajímavé komentáře: anais, rikitiki (26.08.2008)