Somewhere
Somewhere
Somewhere
Odnikiaľ niekam
Somewhere
Somewhere
Režie:
Sofia CoppolaScénář:
Sofia CoppolaKamera:
Harris SavidesHudba:
PhoenixHrají:
Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O'Donohue, Alexandr Něvskij, Laura Chiatti, Michelle Monaghan (více)Obsahy(2)
Určitě jste o něm četli v bulváru. Hollywoodské zlatíčko Johnny (Stephen Dorff) bydlí v proslulém hollywoodském hotelu Chateau Marmont. Jeho okolí brázdí v nadupaném Ferrari, a když je zrovna doma, bývá tam s ním dostatek krásných dívek nebo uklidňujících prášků, které mu pomáhají tenhle sladký život zvládnout. Z ničeho nic se jednoho dne přede dveřmi jeho apartmá objeví jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning), jediný úspěch jeho jinak velmi nevydařeného manželství. Jejich setkání donutí Johnnyho, aby se ohlédl za svým dosavadním životem a upřímně si odpověděl na otázku, ke které dříve či později dospěje každý. Nešel jsem náhodou po špatné životní cestě? (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (289)
Sofie Coppola se v Marie Antoinetta pomocí prázdné hlavní postavy propracovávala k hloubce příběhu, snaží se tady tedy naopak pomocí prázdného příběhu propracovat k hloubce postav? Možná, ale tentokrát už mne nedokázala zachytit na svou vlnu. Ta prázdnota je na to příliš všepohlcující, i když kupodivu ne zcela ubíjející. 6/10 ()
Zvláštní film se zvláštní atmosférou a zvláštními postavami. Ale asi mám pro podobné filmy slabost, protože i přes všechny ty zdlouhavé statické záběry beze slov a takřka nulový děj jsem nedokázal od filmu odtrhnout oči. Jsem zkrátka odchovaný cyklem "Americké nezávislé léto", který na ČT sleduji někdy od roku 2003, a kde několikrát byly k vidění právě podobně laděné filmy, a i když tenhle film nebyl k vidění v rámci tohoto cyklu, tak mi přesto přišel něčím zajímavý, jen to něco nedokážu pojmenovat. Ale abych byl upřímný, od Sofie Coppoly jsem čekal něco víc, než slabší recyklaci jejího majstrštyku "Ztraceno v překladu". Ač mě prostředí hotelů a téma samoty ve filmech fascinuje, zde byla až moc velká a viditelná snaha o nějakou formu umění, která mi není zase tak blízká. Nevím, jestli bych v tuto chvíli ten film chtěl někdy vidět znovu, ale na první zhlédnutí musím konstatovat, že ten film docela ušel a alespoň na to průměrné hodnocení v mých očích dosáhl, a proto ode mne ty tři hvězdy nakonec získává. ()
Pro mě jde bohužel o zatím nejslabší film Sofie Coppoly, rozhodně ale ne vyloženě špatný. Sofia má svůj osobitý styl, troufám si říct, že její film bych už poznala, i kdybych předem nevěděla, že se jedná o její film. Umí skvěle zobrazit vnitřní pocity člověka, tento film je o samotě a tak se Sofia snaží ten pocit samoty přenést i na diváka, jenže se snaží až moc, vyloženě divákovi ten pocit vnucuje, až z toho vzniklo to, že já nakonec necítila vůbec nic. Rozhodně je tady jistá malá podobnost se Ztraceno v překladu, jenže na rozdíl od tohoto filmu tam stačil jeden pohled hlavních hrdinů a já jako bych prožívala všechno to, co oni, tady jsem si po celou dobu snažila najít tu cestu k hlavnímu hrdinovi, ale nepodařilo se. Na začátku mi navíc vadily ty dlouhé bezeslovné scény, vím, že mají svůj účel a právě tyto scény měly vyjádřit tu samotu, jenže to na mě působilo až moc zdlouhavým dojmem. Pokud se nevcítíte do hlavní postavy a nenajdete si k ní cestu, film vás bude hodně nudit, pokud si ale tu cestu najdete, tak věřím, že si vás film může získat. ()
Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. () (méně) (více)
Znáte ten nepříjemný pocit, když vás sousedi pozvou na video z dovolené a vy musíte přežít ty nekonečné home video záběry prakticky o ničem a bez pointy? Které na vás nepůsobí už proto, že jste tam nebyli a prostředí je vám zcela cizí? Tak působí nový film Sophie Coppoly. Když ve filmu zazní „Chcete slyšet písničku?“, došlo mi, že podobným stylem je natočen celý film. Díváme se na osamělost slavné hollywoodské hvězdy. Ranní prázdnota na duši. Striptérky. Milostné románky. Fotografování. Tiskovka. Jízdy ve Ferrari. Předávání cen v Itálii, kam letí s dcerou. S dcerou u bazénu. S dcerou u snídaně. Jízdy ve Ferrari. S dcerou ve Vegas. Odvoz dcery na tábor. Ranní prázdnota v duši. Odjezd ve Ferrari, pěší túra. Konec. Zkrátka záběry nahodilé, bez vnitřního směřování, bez pointy, bez sdělení. Nejde ani o pocitovku, protože hlavní hrdina nemá psychologii. Nemá rodiče, nemá přátele, se kterými by šel na pivo, nemá koníčky, nekouká na telku, nechodí na fotbal nebo hokej, nečte knihy, maximálně jezdí ve Ferrari. Čím nás taková postava asi tak může zaujmout? Pozorovat bezdomovce při vybírání popelnice je psychologičtější podívaná. Navíc záběry jsou vždy ze statické kamery a třeba čtyři minuty bez střihu. Auto 4x objede okruh kolem staticky postavené kamery, než zastaví. Holčička cvičí krasobruslařské kousky, natočené opět jako home video, a opět jde o dlouhé záběry prakticky bez střihu, jako když vy sami točíte potomka třeba v bazénu, jak se učí plavat. Ach ano, i scéna plavání v bazénu zde je, tříminutová, statická. Celé je to přesvícené, vysoký jas má navodit ten chlad vnitřního světa hrdiny. Asi to celé mělo být jarmuschovské, ale jeho postavy jsou životné, i když se životem potácejí, mají nějaké cíle, nějakou povahu. A pokud jde o vztah otce a dcery, to mi přijde upřímnější seriál Castle, a ne tohle rádoby umění, které se tak snaží o artovost, až o to víc vyniká povrchnost celé té parády, která si dvě scény navíc ukradla z dřívějšího režisérčina filmu Ztraceno v překladu. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (12)
- Natáčení probíhalo v Los Angeles a Itálii v červnu a červenci 2009. (Dines)
- Stephen Dorff v hotelu kdysi několik měsíců žil a oslavil v něm své 21. narozeniny. Na přání režisérky, aby znovu nasál hotelovou atmosféru, se sem opět přestěhoval. “Tím, že jsem zde opět bydlel, jsem zažíval pocity podobné mojí filmové postavě. Lidé mě na chodbách poznávali, proto jsem často rozmýšlel, zda jít ven, do kina nebo si nechat přinést jídlo na postel, abych mohl být v klidu sám.” (Taninaca)
- Součástí soundtracku je skladba Cool Gwen Stefani z jejího debutového sólového alba Love. Angel. Music. Baby. (2004). (NinadeL)
Reklama