Casanova Federica Felliniho

PPP vs. FF. Saló, aneb 120 dnů Sodomy vs. Casanova, jedna nula. Co mají oba filmy společné? Je to snaha jít skrze alegorii a podobenství až na nejzazší mez zobrazovaného tématu, pomocí metafory prozkoumat samotné limity věci a jít dokonce až těsně za ony limity, kde se teprve vyjevuje pravá podstata věci. Oba filmy vyobrazují marnost a pokleslost zdánlivě vznešeného života (vyšších vrstev, ale pro Felliniho tento detail asi nehrál roli), skrytou esenci lidské zábavy, která se rychle změní v škleb a zpustlé orgie atp. Ale zatímco Pasolini měl odvahu podstoupit tuto filmovou hru na hledání totální krajní meze, kam až společnost i film mohou ve své podstatě dojít, aby toto vše metaforicky zobrazily, Felini končí někde v půlce. Jeho Casanova tak není v ničem překvapující film, vlastně by to celé mohli natočit i Američani, jen by museli sehnat Evropana, který by film zabalil do barviček a pozlátek á la rokoko. Inu, není divu že FF získal několikrát v kariéře Oscara, zatímco Pasoliniho potkala rok předtím jiná pocta, která však o jeho umění vypovídá mnohem více, než Felliniho pozlacený panák (a jsem zpět u toho pozlátka, pane Fellini, kdepak jen ty vaše dřívější filmy jsou...). (03.01.2015)

Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). (14.04.2013)

Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. (22.09.2003)

Chápu Felliniho, když si v době premiéry myslel, že jde o jeho nejlepší práci. Bohužel ale stejně tak chápu diváky, kteří ho vyvedli z omylu. Casanova je plný vynikajících scén a Felliniho tak častý mix nostalgie a dekadence funguje naplno. Bohužel se film vůbec nevyvíjí. Po prvních pár minutách víme o hlavní postavě vše, a do konce už pak jen chodí bezútěšným světem a potvrzuje si to stále dokola. Casanova je svým způsobem silný film, ale nemůžu mu dát nad tři hvězdy. Stejný záměr se povedl několikrát lépe - například sovětský Ivan Hrozný, ke kterému má Casanova blízko, je o několik řádů lepší. (07.11.2012)

Ako isty Alen Resne ma artove koniny Hiroshima Mon Amour a Loni v marienbadu tak Welles ma planobu menom The Stranger a Fellini zase tuto koninu Yl Kasanova di federico Fellini. Kulisy su podpriemerne, dej nulovy a tempo ospale respektive ziadne. Fakt ako obcas sa vo mne prebudi pozersky dementalny artovy pi*us, ktory je schopny vyhlasit za umenie aj tycku na lesnej ceste plnu lysacov a zelenych makovic, ale toto bolo aj na mna privela. Fakt ako, drahi diviaci, ruky prec od tohto : 5 % (12.03.2016)