Zkouška orchestru

Na Felliniho až nečekané satirické - ovšem nesrovnával bych s Českou novou vlnou, byť je režisér odkojen mírně podobným neorealismem, film je sice taktéž sociální kritikou, ale trochu jinou, navíc mi do té komparace nesedí zdejší forma fiktivního dokumentu. Obecně vzato si myslím, že tento film z jeho tvorby je běžným lidem asi nejpřístupnější. Potěšeni budou především ti, kterým vadí například častá rozmanitá délka a mnoho slepých dějových uliček. Zde se soustředíme jen na to skutečně podstatné, to jest orchestr, jeho dobré a špatné stránky, jedinou nepatrnou odbočkou je návštěva televize. Přitom zde zůstávají ty stejné rysy jako v jiných Federicových snímcích - například zajímavý okruh postav, svérazné mravy... Skvostné vyvrcholení je už jen třešnička na dortu. Malé plus dávám i za dobře se poslouchající hudbu dvorního skladatele Nina Roty. (21.05.2010)

Moje první zkušenost s Fellinim. A Zkouška orchestru je dost politický film. Je to znát všude, od rozhovorů, které jsou studií lidí (nebo taky obyvatel jedné civilizace zabírající jednu místnost) až po samotné vyvíjení děje, ale teď mi upřímně řekněte, jestli tohle náhodou celé není prokomunistické. Dirigent vede orchestr tvrdou a přísnou rukou, jenže se pak orchestr vzbouří, dirigenta sesadí, zavládne absolutní anarchie, zkušebna (civilizace) se rozpadne a jediná možnost, jak ji obnovit a zachránit je, že dirigent zase všechny povede tvrdou a přísnou rukou, všichni jsou muzikanti, všichni budou hrát stejně a tím se "navrátí" k harmonii. Kdyby to dospělo někam mezi, ok, ale takhle mi připadá, že to vyznívá někam do totality. Jestli byl Fellini komunista, ok, já to toleruju, ale být to podle mě, tak se tu ubere trošku jinak, právě někam mezi. Je to celé diskutabilní. Film je to ale úžasný, šlape od první do poslední minuty naprosto dokonale, po všech stránkách, od filmařiny přes herecké výkony až po gradování samotného děje, díky krátké stopáži nenudí, celé je to skvěle vedené, takže je to fakt film na 5*, ale je pro mě těžké říct, k jaké formě vlády se to orientuje. Ono se to taky dá vyložit tak, že sama pro sebe nefunkční společnost potřebuje nad sebou mít pevnou a tvrdou ruku a otázkou pak na diváka je, jestli ta společnost okolo nás funguje nebo ne. Je to diskutabilní. Ale dávám 5*, protože dá tomuhle filmařskému skvostu míň by byl hřích. (08.05.2019)

Fellini buduje tento film jako podobenství překračování a mizení tradičních hodnot. Paradoxně přitom použil formu televizní reportáže. Bohužel, obojí vyznívá v karikující nadsázce, která Zkoušce orchestru výrazně ubírá na přesvědčivosti. Na jedné straně je sice použít "reportážní" střih, výrazné a viditelné bodové nasvícení, hovor mimo kameru, zdánlivě bezprostřední výpovědi, ovšem na druhé straně Fellini, snad pro technické obtíže nebo pro přílišný perfekcionismus, nepoužil kontaktní zvuk, ale postsynchrony. Podobné je to i s výpověďmi hudebníků, které působí spíše dojmem reportáže z psychiatrické léčebny... Jako podobenství film funguje, jako příběh ovšem nikoli. Avizovaná "malá individuální dramata" se topí pod nánosem umělosti a nepřesvědčivosti. Při vší úctě k Fellinimu, tohle měl asi režírovat jiný režisér... Zajímavé komentáře: Radko, Amarcord_1, sportovec, Petkon (28.09.2008)

Jeden z nejlepších Felliniho filmů, což je ovlivněné mj. i velmi sympatickou délkou pouhých 70 minut, která neumožnila režisérovi rozjet své tvůrčí orgie naplno a rozmělnit výpověď do řady symbolů a dekadentních obrazů. Film je ucelený a ve svém podobenství dobře pochopitelný. Symfonický orchestr vlastně představuje moderní společnost a její zrání. Na reakcích jednotlivých hudebníků, dirigenta a vedení souboru režisér popisuje vznik moderního státu, rozvolňování autoritářských režimů, nástup demokracie a její ohrožování plíživou korupcí až po příchod revolty 68. roku, která je zpodobněna jako vzpoura hudebníků proti dominantnímu dirigentovi. Stejně jako 68. rok skončil vyčerpáním revoltujících a víceméně návratem do vyježděných kolejí státních institucí, tak i vzpoura proti dirigentovi končí ve chvíli, kdy se objeví vnější nebezpečí a nastane potřeba autority. Celkový dojem: 95 %. (26.05.2009)

S Fellinim si více rozumím, když vzpomíná na to, jak v dětství byla tráva zelenější, trochu méně pak, když sní nebo rekapituluje neutěšenou historii. Zdaleka nejdál mi je ale v téhle zkušebně. Je alegorie ještě vůbec alegorií, když svůj jinotaj přestane dříve nebo později skrývat? Když viděné události nedávají smysl a ty domýšlené na mě jen a pouze křičí? Splněné stylistické cvičení, nic víc. Původně jsem chtěl být smířlivější, protože jsem dobu vzniku nezažil, ale i pár týdnů po zhlédnutí mi je Orchestr stále neuvěřitelně protivný. (13.09.2021)