Roma

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Film bez děje, zato však s obrovskou atmosférou. 1) Nejzajímavější mi připadají dobové záběry Říma, stavby metra nebo zachycení povahy obyvatel. Hraný dokument z válečného období nemá chybu. Proti němu stojí Řím současnosti, k němuž 52letý Federico Fellini jasně nechová příliš sympatií._____ 2) Některé scény jsou vskutku geniální (módní přehlídka církevních oděvů nebo scény z bordelu), jiné velmi zajímavé (pouliční hostina za války i současná, prohlídka bytu, kabaret), některé další impresivní, ale dlouhé (stavba metra, večerní jízda po staveništi)._____ 3) Výstižný koment: Michal687*****. (24.10.2015)

Film, který jsem osobně shledal jako zcela úchvatný. Fascinuje mě na něm několik věcí, v první řadě ovšem naprostá tvůrčí volnost, kterou Fellini (který se ve filmu dokonce na malou chvíli objeví) disponoval. V tomto filmu téměř naprosto rezignuje na jakýkoli příběh, celý film je jen pospojováním volně spjatých obrazů a scén, které v první řadě vzdávají hold věčnému městu (ostatně celá řada dlouhých scén je zcela beze slov, protože prostě nejsou potřeba, kamera jen neúprosně zabírá vybrané lokace a zprostředkovává vzrušující vizuální zážitek). V tomto smyslu není od věci Felliniho ŘÍM porovnat s filmem Paola Sorrentina Velká nádhera, kdy první jmenovaný nepochybně posloužil svému novějšímu protějšku jako vydatný inspirační zdroj. Celá řada sekvencí z Felliniho snímku je nezapomenutelná: mezi nimi u mě vede prokopání se do podzemních prostor s římskými freskami, které zničí přístup čerstvého vzduchu, fascinující scény z návštěvy bordelu, kde se kurvy nabízejí doslova jako zboží na trhu, a "módní přehlídka" sakrálních oblečků pro papeže - něco tak neuvěřitelného člověk uvidí ve filmu snad jen pákrkrát za život. V tomto ohledu mi přišlo zajímavé, že tento film na člověka působí dojmem, že buď muselo stát strašné prachy to celé natočit, nebo to naopak muselo být strašně levné (bohužel se mi informace o rozpočtu snímku nepodařilo dohledat) - i v tom vidím tu neuvěřitelnou Felliniho svobodu, kdy si prostě mohl dělat co chtěl. Osobně mám sice od Felliniho více v oblibě jiné filmy, a ne vše mi zde sedlo (finální scéna s motorkami mě třeba vyloženě otrávila), ale ve výsledku jsem si pouze utvrdil svůj respekt k tomuto velkému filmaři. Po zhlédnutí tohoto filmu má člověk hned chuť vyrazit si aspoň na víkend do Říma - ale tak strašně moc! (22.06.2015)

Na Felliniho poměry nečekaně ploché a myšlenkové prázdné. Římanům možná film řekne více, ale mně nedokázal za ty dvě hodiny sdělit takřka nic a některé scény, například "módní přehlídka" za přítomnosti církevních hodnostářů, mi nedávaly v kontextu celého díla naprosto žádný smysl (a to se mi u Felliniho stalo poprvé)... Chápu sice účel toho všeho a obdivuji zdařilý variabilní styl vyprávění, ale tohle všechno šlo opravdu mimo mě.... (06.10.2015)

Felliniho svět je světem sám pro sebe. Ne každý do něj vstoupí, ale komu se to povede, již ho nechce opustit. Film Řím je pocta městu, jako živému organismu. Organismu, který vzdoruje infekci fašismu let 40., stejně jako nárůstu automobilové dopravy let 70. Genius loci prostřednictvím poezie obrazu jako by nahrazoval strukturovanou dějovou linku. Nesledujeme děj. Všímáme si míst a drobností, které bychom jinak při sledování děje nerozpoznávali. Fellini nás učí číst v anonymitě davu osob, čímž nám více přibližuje skutečný svět než sebelépe nalinkovaná dějová kostra. Učí naslouchat. Neurčité jednání osob bez znalosti konkrétní příčiny do značné míry relativizuje koloběh všedního života a nutí k nadhledu. K nadhledu z pozice věčného města. Jemné melancholické podbarvení s lehkým sentimentem ke všemu Italskému vytváří vyšší mimoobrazovou hodnotu. Myslím, že kdo miluje Itálii, musí milovat Felliniho. 70% (28.06.2011)