Kluci jsou zpět

Zas taková natahovaná ubulená kaše, kdy se hlavní hrdina vyrovnává s tragickou ztrátou milované ženy. OK, je to tragédie, ale zobrazeno způsobem, který jsme mohli vidět ve stovkách filmů před tím - dlouhé mlčenlivé záběry, tklivá hudba, sem tam nějaký brekot v ústraní. ____ Trochu se to nakoplo, když hlavní hrdina - mimochodem, dost sobecký parchant - hledá cestu ke staršímu synovi, kterého v dětství opustil. Tohle bylo aspoň dějové osvěžení. Ale pak se to zas vrátilo do sentimentu. ___ Při váhání mezi dvěma nebo třemi hvězdičkami převážil ke slabšímu počtu hlavně začátek filmu, který byl trestuhodně nenápaditý a taky strašné plýtvání jídlem - kuře vyhozené do koše jen proto, že ho rozmrazovali ve vaně? Hrát tenis s citrony?! Hnus! Děti z Indie by byly pohoršené a já jsem taky. /5. 10. 13./ (05.10.2013)

Na tomhle filmu je něco, co mě bavilo, ale zároveň taky něco (někdo), kdo mě pěkně sral. Bavilo mě to, že i přes na první pohled jednoduchej námět se na to dalo koukat a člověk byl zvědavej, co bude dál. Nemalou zásluhu na tom měl C. Owen a jeho starší syn. To, co mě tam sralo, byl mladší syneček. Nejenom že byl rozmazlenej jak rozmazlenej malej fakan, ale taky byl ten synáček rozmazlenej jak zkurvysyn fakan. Přestože způsob výchovy se mi zamlouval. Ale co je moc, to je moc... Vyvrhnul jsem z toho závěr, jak nějakej vyvrhel, ale ten zní, že jednou a dost. (26.10.2010)

Já vím, že to jenom fikce, ale často mě napadalo, jak mohl tento muž s emocionálním rozsahem lžičky na čaj vůbec mít smysluplný vztah se svojí (druhou) ženou, nebo s kýmkoliv? Autor memoárů, na kterých je film založený, se někde vyjádřil, že po smrti manželky se ocitl v situaci, kdy se "musel starat o svého syna a sám přitom ani nevěděl, jak vyprat prádlo". What the hell. Tři hlavní herci jsou velmi dobří, ale prostě ten příběh a jeho pojetí... Působí hrozně staře nebo zastarale, nebo možná nerelevantně je to správné slovo. Vypořádávání se se smutkem se přece dokáže obejít bez těch "nejhorších" klišé, ale tenhle film se na ně spoléhá ve velkém. (14.09.2022)

To nám v tom pravdivém příběhu zase jednou zvěstovali vnitřní hnutí postav tak geniálně, že jsem je úplně chápal a zcela se s nimi sžil. Nééé, to byla ironie. Hlavně, že tam hraje melancholická hudba, když se mám dojímat. Mimořádně nijaký, absolutně bezinvenční film, zřejmě papouškující svojí předlohu v ději, neschopný vykreslit postavy tak, aby se jim dalo věřit, že žijí. Že se jim jen nedějí předepsané události. (25.04.2010)

Scott Hicks poprvé od Záře kápnul na scénář, se kterým si věděl rady. Na první pohled to vypadá jako běžné melodrama, ale když začnete trochu přemýšlet, třeba dojdete k závěru, že až tak běžné nebylo. Překvapivě málo klišé, skoro žádné přílišné tlačení na emocionální pilu, vážně nemám problém uvěřit, že se to nějak takhle stalo. Celý film prakticky stojí na Clivu Owenovi a dvou malých klucích. A samozřejmě tomu hodně napomáhá perfektní práce kameramana i parádní hudební soundtrack. (20.09.2010)