Darmošlapové

Reziser Federico Fellini /La Dolce Vitta, La Strada, Amarcord/ natocil slusny film o 5 kamaratoch v malom talianskom mestecku . Nemaju pracu a tym padom ich kazda zenska posle do hajzlu, teda slusne napisane do prdele a taxa len bezcielne flakaju. Filmu chyba dejova linia, je to len komplex udalosti, ktore spolu volne suvisia. take veci ako strhujuce tempo, brutalne prestrelky tu fakt akciechtivy diviak nenajde. Herci ako Franco Fabrizzi /Agrese 1975, Ginger a Fred, Smrt v Benatkach/, dalej Franco Interlenghi /Plysovy Medvidek, Otcove a synove 1957/ a Alberto Sordi /Lakomec 1990, Rim 1972/ to vsak dobre zvladaju a daju sa najst aj herecke vykony. Plus objavila sa tu aj Lida Baarova. Za seba teda pisem, ze mne film vyhovoval a slusne som sa bavil. Lebo som obcas dementalny pozersky artovy picus, ktory je schopny opisat kazde hovno zo zumpy najmenej 35 -izmami a teda mna zase oslovila bezdejovost, casove prelinanie deja, rozdielnost zivotnych potrieb a cielov 5 kamaratov. Ma to vsak aj tieniste stranky : pocit bezprizornosti a mizive sance na lepsie a krajsie zajtrajsky /povedane marxisticko -leninskou termitologiou/. 89 % (12.03.2016)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)

Říkal jsem si, že tentokrát se na film Federica Felliniho budu stoprocentně soustředit. Díky tomu a i díky pravděpobodně mnohem jednoduššímu obsahu než má Sladký život (a co si budeme namlouvat, kdyby měli Darmošlapové minutáž stejnou jako La Dolce vita, trpět budu zrovna tak) jsem snímek byl schopen vnímat a pochopil jsem snad úplně všechno. A tak tedy mohu s klidným svědomím a naprosto zodpovědně říct, že Fellini mi nesedí. Moji oblíbení režiséři, když se pustí do filmu, musí mít nápad. Samozřejmě, že Darmošlapové ten nápad také mají, nevím, jak na rok 1953, ale snad už tehdy byl dostatečně plytký a nijak inovativní a mě, jakožto fanouška především science fiction, příběh o ne úplně šťastném manželství a partě lidí, jejichž existenci by tento svět byl schopen oželet, opravdu nenadchne. Zpracování je však precizní s kvalitní hudbou a také s nepříliš pestrým hereckým genofondem, na to si ale asi budu muset u Italů zvyknout :-). (08.05.2006)

Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl. To však ale neznamená, že by byl špatný, to rozhodně ne. Darmošlapové jsou perfektní po herecké a filmařské (i když v té to je trochu slabší, než v jiných Felliniho filmech) stránce a mají velmi zajímavou myšlenku. Celé to vypráví o bohatých skoro třicetiletých mladících, co se potulují po ulicích a bálech, v životě se strašně nudí, pořád žijí u rodičů a tak nějak neví, kam v tom životě dál. Naštěstí se tenhle film liší od jiných s podobným dějem a má něco jako zakončení. Takže se mi to líbilo i po té příběhové stránce, jenom mám problém se stopáží, protože i ta hodina čtyřicet mi přišla moc. Místy jsem se nudil a těch míst bohužel nebylo málo. Vlastně to je poprvé, kdy mě nějaký Fellinho film, byť jenom chvílemi, nudil. Ale jinak to rozhodně špatné není, jen to není to nejlepší od Felliniho. Slabší 4* (16.01.2020)

89% - Raný snímek Federica Felliniho Darmošlapové je tak trochu tematicky předehrou k jeho pozdějšímu mistrovskému dílu La Dolce Vita. Zde je děj zasazen do jiných společenských kruhů, a má nádech "neorealistického existencionalismu". Hlavní hrdinové, darmošlapové, jsou závislí na okolí, žijí bohémským životem, a vysmívají se pracující třídě (toto téma později mistrně zpracoval Pasolini ve své prvotině Accattone). Postupně ale odhalují, že se za jejich pýchou skrývá bezprizornost a mizivé vyhlídky na lepší, nezávislý a perspektivní život. Psychologicky velmi působivý film se skvělou hudbou Nina Roty patří mezi Felliniho nejlépe stravitelné filmy nejen díky své minutáži, ale i díky celkové přímočarosti a srozumitelnosti jeho obsahu. Viva Federico Fellini! (13.01.2006)