Darmošlapové

Nuda, nuda, nuda...a touha po něčem větším, co by ale té partě darmošlapů jaksi spadlo samo do klína a oni nemuseli hnout ani prstem a jen si užívat. Jen jeden z nich má sílu svůj dosavadní život změnit, nebo se o to alespoň pokusit. Zajisté si získává divákovi sympatie a ten mu snad drží palce, aby to vyšlo. Film, který je podle mne koukatelný i pro ty, kdo Felliniho moc nemusí. Pro Felliniho fanouška velmi dobrý film. (15.05.2006)

I Vitelloni (slang v romagnolskom dialekte, čo by sa dal do slovenčiny voľne preložiť, ako "Býci"), je obzvlášť hodnotnou drámou od začínajúceho talianskeho režiséra Federica Felliniho, ktorú v podstate nakrúcajú už oveľa skúsenejší režiséri, než bol vtedy on sám (zrejme sa vypracoval popri scenáristických zákazkách u svojho mentora Roberta Rosselliniho), a zároveň ktorú som si skrátka potreboval znovu pripomenúť, keďže naposledy som túto partiu „piatich nešťastníkov”, videl pred takmer až ôsmimi rokmi, a tak som možno práve i kvôli tomu trochu pozabudol, kadiaľ vlastne viedli, ako to tak taktne povedať, ich značne nikam nevedúce životy?! / Pomerne rýchlo som sa našťastie rozpamätal, akonáhle som opäť naďabil na týchto 5 kľúčových postáv, ktoré sa na samý úvod najprv zišli pri príležitosti voľby Miss Sirény roku 1953, kde mimochodom zvíťazila istá slečna, v priamom príbuzenskom vzťahu jednej z postáv. \ Fausto, Moraldo, Alberto, Leopoldo a Riccardo, sú mená najlepších kamarátov, ktorí sa iba tak bezcieľne motajú naprieč svojimi holými existenciami, a to konkrétne s nulovou predstavou o budúcnosti, a predsa podotknem, že jeden z nich by sa mohol dokonca i „ovrabčiť”, a k tomu sa aj zamestnať, nakoľko väčšina z nich sú len nezamestnanými povaľačmi. / V roku 2014, keď som videl Darmošľapov vôbec po prvýkrát, tak som očividne dosť spoileroval, čiže tentoraz sa tomu pre istotu „úplne” vyhnem, ale ak predsa môžem niečo načrtnúť, tak režisérov rovesník Alberto Sordi, to nie je, čo sa teda týka toho, vskutku, priam - najzaujímavejšieho hereckého stvárnenia danej postavy, i keď je jednoznačne najznámejším hercom z celého obsadenia! Pravdepodobne to najskôr bude niekto z tejto dvojice: Franco Interlenghi alebo Franco Fabrizi. \ Pre malú zaujímavosť by som ešte doplnil i to, že zrovna tento nadpriemerný film patril/stále patrí k obľúbeným - trebárs Stanleyho Kubricka či Francisa Forda Coppolu, a to je už čo povedať, čoho sa musím hneď a zaraz chytiť, ak chcem prísť na to, prečo je to tak? A síce nechcem zbytočne zachádzať do detailov, aby som náhodou neprezradil hlavnú zápletku, ale minimálne som tam videl niekoľko „styčných bodov”, ktoré mi napríklad pripomenuli Barryho Lyndona, či povedzme i Lolitu, ak dobre nad tým celým uvažujem? / Ak by som mal nakoniec svojej recenzie pridať čosi i za seba, tak snímok obsahuje výborne napísané dialógy postáv s celkovo kvalitne vyváženou réžiou, ktorá (u)drží diváka v šachu až do samého konca. Pre Felliniho sa súčasne jednalo i o „zlomový počin”, znamenajúci ďalší potrebný vývoj jeho režisérskej tvorby, pričom svojim „debutom”, nastavil latku hodne vysoko, až sa miestami čudujem, ako neustále dokázal napredovať čoraz ďalej, nad čím mi koľkokrát normálne ostáva rozum stáť, no nič netrvá večne...  (18.10.2022)

Bez stálej práce, ale stále s plným žalúdkom, teplou večerou a postieľkou po krčmovo pouličných pestvách noci. Tak si žije partia mladých mužov okolo tridsiatky v malom prímorskom meste povojnového Talianska. Rodina sa postará o nocľah a živobytie, dotyk s veľkým svetom zabezpečia karnevaly a občasné kultúrne predstavenia umelcov zavítajúcich z veľkých miest (rozjarený tancujúci sprievod, farebné papierové flitre, girlandy sú typickými znakmi i pre neskoršie Felliniho filmy) a nejaký ten peniaz na pohárik čohosi silnejšieho sa vždy niekde splaší. Flákačský život bez práce je pohodovou alternatívou sveta živnostníkov večne pracujúcich pre svoj krámik, či sveta ťažko pracujúcich robotníkov (o čom sa presvedčia i vysmievajúci sa hrdinovia v následnej konfrontácii s päsťami nahnevaných cestárov). Pocity nenaplnenia a nezodpovednosti k vlastným skutkom spôsobujú tienisté stránky života darmošľapov. Sny o úniku do veľkých miest, na svetové divadelné scény, sny o neodolateľnom zvodcovskom šarme, ktorému podľahne každá, ale narážajú na tvrdú realitu. V tomto Felliniho filme dominuje nenáročná mikropríbehová linka opakujúceho sa malomestského prežívania s jemne načrtnutým sociálnym podtextom. (18.08.2005)

Potkávám je na FF MU dost často. Někteří filosofují o Bohu, někteří po nocích děvkaří, ale všichni jsou živeni maminkami, které v nich vidí budoucí badatele a držitele Nobelovy ceny a nevnímají, že jedné v čem jsou ti jejich potomkové výjmeční, je spotřeba piva a tvrdého alkoholu na den. Proto mám Darmošlapy jako film rád. I když ho sráží melodramatická zápletka o napraveném novomanželovi. Ale to je základní problém celého italského neorealismu. (17.09.2008)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)