Džusový román

Já se na film Džusový román dívám nikoli jako na drama o době, ale spíše o jedinci. Předně si myslím, že není podstatné v jaké době se film odehrává, i když má nesporně jistou nostalgickou atmosféru 80 let. V mých vzpomínkách byly sice veřejné prostory trochu víc líbivé a trochu mile kýčovité, ne všude vládla šeď v oblékání , ne každá hospoda či společ.místnost byla bezútěšnou polorozpadlou ruinou, ačkoli samozřejmě záleží na lokalitě, já osobně jsem například chodila do památkově chráněného kina s látkovými tapetami na zdech a uměleckými sochami na mramor.schodech, ale beru zdejší nelíbivé prostředí jako metaforu nehezkého života. Zajímavá je osobnost hlavní postavy Ály. I když toho moc nenamluví a zdánlivě působí pasivně, snaží se být akční. Snaží se najít si kluka (i když není moc z čeho vybírat), jen to s nimi moc neumí, tak alespoň z dálky pokukuje po kamarádce, aby se alespoň na dálku přiučila jak to ve vztazích chodí. Je pracovitá, chce odvádět dobrou práci, i když je to stereotypní pakárna, také dělá přesčasy aby pomohla kolegyni, je obětavá i vůči svému milenci na jednu noc, prostě se snaží socializovat a zařadit plnohodnotně do života. Snaží se, jen to pořád nestačí požadavkům světa, trochu se svojí osobností vymyká průměru a tak to nemá snadné. Nemá moc čím zaujmout, co nabídnout, je to spíše obyčejná- i postavou -malá holka, je ovšem přitom nejednoznačně zařaditelná. Pro většinu lidí může být nudnou venkovskou slepicí, pro jiného statečnou holkou, která bojuje proti jisté předurčenosti, pro umělce by mohla být díky svému melancholickému kouzlu múzou. Je spíše manipulovatelná a tím pádem zneužitelná, závislá osoba (je citově závislá na kamarádce a muži v němž se mýlila, existenčně pak na matce u níž bydlí), je naivní a tak asi největší výhrou, kterou může dostat je osvobodit se od lidí co jí svazují nebo se jí snaží ovlivnit, uvidět realitu a svoje možnosti a smířit se s tím. Film končí drobným, byť pro někoho možná sporným vítězstvím. Dostane ubytovnu a tím pádem se osvobozuje od matčina dozoru, vyzrává a je schopná se o sebe postarat a přijmout, byť nepříliš nadšeně, svůj zatím nepříliš přízniví osud (smířliví smutný pohled na konci filmu: tahle to prostě je, co nadělám?). Film umí najít kouzlo v ošklivosti, dotknout se jen určitého typu diváka, chvilkami sice nudí a není bezchybný, něco tomu chybělo, ale každopádně nudný a chybující je i život hlavní hrdinky, tak proč vlastně ne. Postavy mužů se mi pletli, film by se dal dějově zpestřit a oživit, nicméně dávám možná trochu nadhodnocených 100% za skryté kouzlo tohoto kousku. (17.03.2013)

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

Ano, má to nějaká pozitiva, hlavně viděna ve špinavosti prostředí, které je specificky typicky komunistické. Vše je nedokonalé, soudružky často neudržované ženy středního či vyššího věku, mezilidské vztahy kolikrát na bodu mrazu a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Rozhodně špatný scénář, zřejmě mírně poplatný své době, ovšem režie toho všeho je skutečně dokonalá a zachraňuje i to, co by kde kdo jiný dokázal zmrvit tak, jak je to na papíře. Krom atmosféry totiž není o co stát. Alespoň tak to já zde vidím. Naopak, již chápu dobový výraz: filmy, ze kterých bolí ruce. Hlavně kvůli režii toto nedopadne o hvězdu méně. 50% (16.03.2013)

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)