Džusový román

LFŠ 2011 ... Jedna hvězda za Mihulový kozy, druhá za prdel. Kdyby ukázala i švába, možná by to bylo za tři. Nicméně, ve vší vážnosti, Džusový román nenabízí v podstatě po celou délku filmu nic, co bychom už neviděli jinde ve stovkách podob. Film dává po celou dobu tak nějak divákovi hádat co se asi děje v psychice hlavní hrdinky, ale je to celé tak vágně zabalené, že to téměř nestojí za řeč. Jakousi sílu v sobě má akorát poslední čtvrthodina (scéna z nemocnice, fuj) a již zmíněné Alenčiny vnady. :) Mimochodem, výkon ostatních (ne)herců byl na hranici komična, nevím zda šlo o zrovna nejšťastnější volbu. To, jak Alenu balil na stráni její nápadník, snad nemůže Fenič myslet vážně... (02.08.2011)

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)

Fenič se nechal asi inspirovat zlatým fondem z 60. let. Některé scény mi připomněly Formanovy snímky. I když se jedná o celkem všední příběh, tak jsem si film užil díky promyšlené charakteristice postav a umnému vedení herců (nebo spíš neherců). Prostředí drůbežárny (včetně pracovnic) vykresleno tak, jak znám. "Jsou to jenom slepice, ty huso. (17.03.2013)

Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. (02.04.2012)

Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. (25.05.2012)