Džusový román

Já se na film Džusový román dívám nikoli jako na drama o době, ale spíše o jedinci. Předně si myslím, že není podstatné v jaké době se film odehrává, i když má nesporně jistou nostalgickou atmosféru 80 let. V mých vzpomínkách byly sice veřejné prostory trochu víc líbivé a trochu mile kýčovité, ne všude vládla šeď v oblékání , ne každá hospoda či společ.místnost byla bezútěšnou polorozpadlou ruinou, ačkoli samozřejmě záleží na lokalitě, já osobně jsem například chodila do památkově chráněného kina s látkovými tapetami na zdech a uměleckými sochami na mramor.schodech, ale beru zdejší nelíbivé prostředí jako metaforu nehezkého života. Zajímavá je osobnost hlavní postavy Ály. I když toho moc nenamluví a zdánlivě působí pasivně, snaží se být akční. Snaží se najít si kluka (i když není moc z čeho vybírat), jen to s nimi moc neumí, tak alespoň z dálky pokukuje po kamarádce, aby se alespoň na dálku přiučila jak to ve vztazích chodí. Je pracovitá, chce odvádět dobrou práci, i když je to stereotypní pakárna, také dělá přesčasy aby pomohla kolegyni, je obětavá i vůči svému milenci na jednu noc, prostě se snaží socializovat a zařadit plnohodnotně do života. Snaží se, jen to pořád nestačí požadavkům světa, trochu se svojí osobností vymyká průměru a tak to nemá snadné. Nemá moc čím zaujmout, co nabídnout, je to spíše obyčejná- i postavou -malá holka, je ovšem přitom nejednoznačně zařaditelná. Pro většinu lidí může být nudnou venkovskou slepicí, pro jiného statečnou holkou, která bojuje proti jisté předurčenosti, pro umělce by mohla být díky svému melancholickému kouzlu múzou. Je spíše manipulovatelná a tím pádem zneužitelná, závislá osoba (je citově závislá na kamarádce a muži v němž se mýlila, existenčně pak na matce u níž bydlí), je naivní a tak asi největší výhrou, kterou může dostat je osvobodit se od lidí co jí svazují nebo se jí snaží ovlivnit, uvidět realitu a svoje možnosti a smířit se s tím. Film končí drobným, byť pro někoho možná sporným vítězstvím. Dostane ubytovnu a tím pádem se osvobozuje od matčina dozoru, vyzrává a je schopná se o sebe postarat a přijmout, byť nepříliš nadšeně, svůj zatím nepříliš přízniví osud (smířliví smutný pohled na konci filmu: tahle to prostě je, co nadělám?). Film umí najít kouzlo v ošklivosti, dotknout se jen určitého typu diváka, chvilkami sice nudí a není bezchybný, něco tomu chybělo, ale každopádně nudný a chybující je i život hlavní hrdinky, tak proč vlastně ne. Postavy mužů se mi pletli, film by se dal dějově zpestřit a oživit, nicméně dávám možná trochu nadhodnocených 100% za skryté kouzlo tohoto kousku. (17.03.2013)

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)

Film o životě takovém jaký je, a ne o jakém sníme. Osudy mladých lidí ani za socialismu nebyli jednoduché, a o tom vypráví tento snímek, který svou tvrdou kritikou tak pohněval tehdejší funkcionáře, že byli opět využity cenzurní nůžky. A hodně, což dokládá i krátká stopáž filmu a kostrbaté nedotažené vyprávění. Škoda, mohl to být vcelku zajímavý příběh o vesnické dívce, která má svoji představu o životě, a jede ho realizovat do města. Šeď a zákeřnost reality ji však dá co proto a vygraduje až ke kruté ráně osudu. Nejhorší film to ale na druhou stránku také není. To, že se hlavní postava neustále naivně tváří má jistou logiku. Život ve městě je přeci jen jiný než na vesnici a zorientovat se ve všem těch vymoženostech dá někdy dost zabrat. Vyprávění příběhu jde svým tempem a nevybočuje ze svého schématu. Určitě má co říct i v dnešní době a tak je určitě škoda, že je televizemi opomíjen. (07.07.2014)

Nadherne nostalgicke retro. Film pusobi trochu " Formanovsky " a to ve vyberu hercu/nehercu, skvele zapadajici hudby a uzasnych hlasek ( jez, to je vsechno zadarmo ). Podnikova olympiada je bezkonkurencni. Role sedla i vyborne Alene Mihulove, ktera se potkava s zivotnim stereotypem, nudou a bez chlapce... Nepravem opomijeny film. (07.11.2011)

Československo, to veliké podivné sanatorium. Naprosto skvělá kamera a použití hudby! Už od samého začátku mi bylo fyzicky nevolno, to se někomu jen tak nepodaří. Ale to nevadí, malou opičku mám... a ten (prý) skoro třináctiminutový záběr ze svatební hostiny, ááá vrchol blaha, Tarr bledne závistí... (26.12.2009)