Džusový román

Film o životě takovém jaký je, a ne o jakém sníme. Osudy mladých lidí ani za socialismu nebyli jednoduché, a o tom vypráví tento snímek, který svou tvrdou kritikou tak pohněval tehdejší funkcionáře, že byli opět využity cenzurní nůžky. A hodně, což dokládá i krátká stopáž filmu a kostrbaté nedotažené vyprávění. Škoda, mohl to být vcelku zajímavý příběh o vesnické dívce, která má svoji představu o životě, a jede ho realizovat do města. Šeď a zákeřnost reality ji však dá co proto a vygraduje až ke kruté ráně osudu. Nejhorší film to ale na druhou stránku také není. To, že se hlavní postava neustále naivně tváří má jistou logiku. Život ve městě je přeci jen jiný než na vesnici a zorientovat se ve všem těch vymoženostech dá někdy dost zabrat. Vyprávění příběhu jde svým tempem a nevybočuje ze svého schématu. Určitě má co říct i v dnešní době a tak je určitě škoda, že je televizemi opomíjen. (07.07.2014)

Obrázek doby ? Snad. Spíš něco málo o tom, jak to chodívá. Protože život mnohdy sklouzne do kolejí, které se vám nelíbí a proti kterým byste se rádi vymezili - a někdy je a jindy zase není ve vaší moci zatáhnout za záchrannou brzdu nebo přehodit výhybku. A co se obrázků jako takových dotýká: Mění se jen jejich rám, nic víc a nic míň ... solidní 4* (05.11.2020)

Hrůzná realita socialistického československa v tomto snímku prosakuje více než je zdrávo, vše je umocněno neustálým (většinou falešným) zpěvem, u kterého jsem si především "na zábavě" říkal, jestli už je to cílené mučení diváka nebo se Fero Fenič snaží o podobnou atmosféru jako u Formanových raných filmů. Navíc příběh moc nedává smysl, koitus se očividně spíše nestal, přesto se všichni chovají jako že ano. Vše zachraňuje jen krásná Alena Mihulová, přičemž dojde i na full frontal. Bez Alenky by to bylo na dvě hvězdy s jejími perfektními vnadami jsou to poctivé tři. (03.10.2023)

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)

Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. (02.04.2012)