Džusový román

Najlepší Feničov hraný film, kde sa dá odpustiť istá topornosť vlastná režisérom, ktorí prešli do hraného filmu z dokumentárneho. Spôsob akým film zachytáva realitu osemdesiatych rokov hraničí s poetikou orwellovského románu. Tento film je pre mňa doteraz neprekonaná reflexia totalitného režimu od tvorcu narodeného na Slovensku. Kadencia a kvantita jednotlivých obrazov vykresľujúcich život mladej dievčiny, ktorá nastupuje do fabriky, budujú podobu zlého sna. Neexistencia súkromia nie cez Veľkého brata ale cez slizkého vedúceho vo fabrike a celý komunistický tábor plný kreatúr, ktoré vám nedovolili budovať si vlastnú individualitu. Všetky spartakiádne cirkusy. Utekanie na autobus. Sex na vreci zemiakov.........Je to smiech cez slzy. Fero sa po tomto filme stal mojim osobným hrdinom. Tento film mal vzniknúť o pár rokov skôr na Kolibe, kde ho Fenič pripravoval. Námet si však privlastnil Uher a urobil z neho film Pásla kone na betóne. Keď sa Fenič dozvedel, že mu zobrali jeho námet, prišiel za Uherom a povedal mu, že či sa nehanbí, že mu ukradol námet. Uher mu povedal: "Ja keď som bol vo vašom veku, tiež mi kradli a vy keď budete v mojom, tak si tiež nakradnete!" Fero sa nasral a natočil to na Barrandove. A o dosť lepšie. Ferov život je príkladný exodus Slovákov, ktorých už omrzel život uprostred našinskej obmedzenosti. Na Džúsovom románe je to cítiť. (25.05.2012)

Hned na začátku filmu diváka zaujme titulní skladba, která výborně vystihuje celé toto dílo. Poté následuje hodně hořká, místy úsměvná podívaná o dívce, kterou v životě nic nečekalo a jí to (překvapivě) nestačilo. Nejde sice herecky ani dějově zrovna o zázrak, ale lepší 3* si tahle záležitost určitě zaslouží. „Postavíme si barák, koupíme auto, dítě už je zařízený…co víc bych si mohla od života přát?“. (27.12.2012)

Tak jsem dnes viděl díky České televizi tento Feničův debut a musím říci, že se mi líbil snad víc než před téměř 30 lety. Hned jsem se šel podívat, jak si stojí na ČSFD a opět jsem nebyl překvapen. Není ani mezi 300 českými filmy. Ale tam nenajdu ani jiné podle mě kvalitní celovečeráky. Není smutné, že v žebříčku nejlepších filmů jsou nejvýše až Pelíšky, ale ani ty se nevejdou do první desítky? V celé stovce jich je jen 14. Nic proti filmu Grand Torino, Smrtonosná zbraň nebo 12 úkolů pro Asterixe. Jsou to určitě dobré filmy, ale kde je proboha Markéta Lazarová, Holubice, Postel, Jako jed, Starci na chmelu, z těch novějších třeba Občanský průkaz, Želary, A bude hůř, Poupata nebo Ve stínu. Takže asi těžko čekat, že více z vás ocení tento vytříbený snímek. Skvělá práce s hudbou a její textovou paralelou s příběhem. Neskutečný záběr ze svatby, kdy si steadycam přebírá v jediném dlouhatánském záběru postavy a já si jen v duch představoval tu souhru jednotlivých profesí na place, protože takhle dlouhý záběr se v komunistickém Československu setsakra prodražil. Na titulcích najdeme osobnosti ve svých profesích - Jaroslav Brabec, Miki Jelínek, Jiří Zavřel, Petr Nikolajev... Režie a scénář je tak, jak se to někdy povede v rukou jedné osoby a na filmu je to znát. Režisérova dokumentární zkušenost, výtvarná kamera a skvěle vybraná místa natáčení. Dalo by se o tomto filmu napsat mnoho. Bohužel zapadl a tak musím souhlasit s kamarádem bohemia regentem, ža doma není nikdo prorokem, protože na IMDB má 80%. My se ke svým tvůrcům chováme velice podivně. (17.03.2013)

Film přímo odkazující na Lásky jedné plavovlásky. Normálně moc postsynchrony nevnímám, ale tady přímo tahaly za uši. Herecké výkony docela nevyrovnané, ale atmosféra se podařila vystihnout na jedničku. Zejména "odchod" borce z místa činu byl natočený bravurně. A Mihulové oči dokázaly vyjádřit vše podstatné. (18.03.2013)

Mě nikdy nenadchly Lásky jedné plavovlásky a ani zrovna nejsem fanda Miloše Formana. Proč to sem píšu? Protože tenhle film je plný převzatých a vykastrovaných postupů z rané Formanovy tvorby, díky čemuž nepřináší nic svého, až teda na barevnější textury. Režie sice solidní, líbila se mi i Brabcova kamera s jeho typickým fetišem na přesvícené body, sem tam se objeví něco vtipného a určitou sílu má i ústřední zápletka, jen je to celé dost okoukané, obyčejné a nevýrazné. Druhý Feničův film vypadá mnohem osobitěji, takže někdy zkusím i ten, ale Džusový román mě moc neoslovil. Vlastně je to v tuzemské tvorbě jeden z nejčistších příkladů filmu z kategorie jednorázových záležitostí. 3* (06.03.2024)