Ivan Hrozný

Toto bolo trocha psycho pre mna, hlavne tie dialogy ake tam neustale pouzivali. Moc nemusim reci ohladom Boha a neustale modlenie mi fakt liezlo na nervy. Ved sa tam skoro nic nedialo, akurat jedna malinkata bitka, ktora rychlo prebleskla a ten Ivan Hrozny vyzeral ako nejaky bezdomovec, ktory to mal v hlave vsetko naopak. Skoda, ze sa viac nesustredili na bojove sceny a mohli aj ubrat tie panbickarske dialogy, ktorymi je skoro cely film nainfikovany. Pre mna je to absolutna slabota, ktoru som len tak tak dopozeral do konca. (10.10.2011)

Ruská variace na téma „despota a arcibiskup“. Tady na Západě ten příběh známe ze dvou výborných snímků – Becketa (1964) a Člověka pro každé počasí (1966). Ve východní verzi však panovníkovu anglickou uhlazenost nahrazuje rozmáchlé apokalyptické běsnění. Ostatně carem tu není žádný z požitkářských Jindřichů, ale fanatický Ivan, ne nadarmo nazývaný Hrozný. Snímek konfrontuje dva typy zbožnosti: v té carově se mísí vize blížícího se posledního soudu s pověrou a adorací vlastní moci, zbožností metropolity Filipa naopak prosvítá evangelium a stále zřetelněji i příběh samotného Krista. Po pomalu již kultovním „Ostrovu“ natočil Pavel Lungin další zajímavý kus, byť výhrad by tu bylo vícero než u předchozího počinu. Obsazení „otce Anatolije“ z výše zmíněného filmu do role Ivana vede k dočasnému prolnutí obou jurodivých postav, z nichž jedna je světcem a druhá šílencem (Možná je to však záměr. Snad se tu režisér zamýšlí nad tím, co může udělat s duchovním potenciálem špatné vedení a moc). Pro našince pak není lehce stravitelný ani ruský mesianismus, který snímkem tu a tam prosvitne – zejména ve scéně, kdy ikona Matky Boží v rukou dítěte pomůže Rusům zvítězit v bitvě proti polské (katolické) přesile. Politizované pravoslaví v lásce nechovám, ale skousl-li jsem je u Dostojevského, skousnu je i zde - druhá půle snímku naštěstí ukazuje, že to s tím poklonkováním samoděržaví a césaropapismu nebude tak zlé. Na závěr tohoto už beztak příliš dlouhého komentáře nelze nezmínit i podobnost s Andrejem Rublevem: středověká scenérie se téměř shoduje. Tarkovského film není tak explicitně křesťanský, zároveň však ve své náznakovosti není ani tak podbízivý. Lungin se po umělecké stránce nemůže kolegovi rovnat a jeho obrazy někdy hraničí s kýčem. I tak jsem za jeho filmy vděčný, protože se – poutavě a nepitomě - dotýkají témat, o nichž se v současné kinematografii obvykle mlčívá. (10.03.2011)

Kterak královsky klouby zlámat dobrému námětu a zprznit zajímavou látku odpuzujícími postavami, nemajícími v dobrém filmu co dělat, aneb Tsar Ivan Hrozný, aneb spousta plkavých dialogů, které by působili pitomě i u artového Estonského dramatu o neblahém osudu židovských laboratorních myšek - lesbiček. Jak velká škoda, natočené je to totiž poměrně dobře, za poměrně dobré peníze (byť na davové scény s více jak padesáti komparzisty to nestačí) a s trochou snahy by mohl být výsledek výborný, jenže děj je prostě neskutečná pytlovina s debilníma postavama, které ve vážně míněném historickém filmu nemají co dělat a celé to působí zbytečně lacině a lobotomizovaně, což nespasí dobré kostýmy ani ucházející kamera. Zahodit do Dněpru a zapomenout. (30.07.2014)

Za sebe musím říct, že se jedná o opravdu zajímavý film o sporu cara Ivana s igumenem Soloveckého monastýru Filipem Kolyčevem na pozadí opričniny. Ač fakticky nevíme, jak Ivan IV. doopravdy vypadal, já si ho přesně nějak takto představuju. Pjotr Mamonov je vynikající herec a myslím si, že mu role sedla jako ušitá, navíc v kontrastu s jeho předešlou rolí otce Anatolije ve filmu Ostrov. Možná je trochu škoda, že film ztvárňuje pozdější léta carova života, snad by nebyl na škodu alespoň zrychlený exkurz do jeho mládí a počátků vlády. A Ivan IV. rozhodně nebyl šílenec, jak tady už zaznělo, stejně jako např. Stalin. Šílenci nevládnou přes 30 let. Šílencem byl Petr III. Jak už jsem řekl, nerozumím zde přítomným názorům, že se jedná o špatné či televizní zpracování apod., opravdu se těmto uživatelům divím... (17.01.2011)

Ivan Hrozný by si "zaslúžil" aj celý seriál. A kľudne aj hororový a stále by bol podľa skutočných udalostí. Pretože vtedy sa dalo povedať: Čím bližšie k cárovi, tým bližšie k smrti. Lenže tento film neukázal zhola nič, ani z jeho vlády, ani z jeho krutosti, ktorá bola založená až na fantázii, natočila sa len bigotnosť. No je pravda, že samotní Rusi na tohto panovníka nikdy nezabudli. Od októbra 2016 má Ivan IV. svoj prvý pamätník v Ruskej federácii v meste Orloj, ktoré on sám založil v roku 1566. Stojí hneď pri pravoslávnej katedrále. Podľa ruského ministra kultúry Medinskija je nutné jeho osobu rehabilitovať, pretože za svojho života nechal odpraviť len pár tisíc ľudí, čo vraj nie je až taký zločin... (20.04.2021)