Kawasakiho růže

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)

Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (13.01.2010)

Velmi dobrá práce! Hřebejk dál roste film od filmu. Definitivně zahazuje odkaz televizně statických Pelíšků a blíží se evropské špičce. Dvě pohyblivé REDky, ostré nůžky, náladotvorná hudba a člověk má pocit, že sleduje kontinentální nadstandard, v němž je řemeslo dokonale zmáknuto a můžou se ladit jen detaily. Kawasaki pocitově pohltí už po pár minutách, složité téma navíc pojímá docela odvážně, čímž nemyslím nějaké myšlenkové manévry, ale spíš odvahu naroubovat půlhodinu filmu na jeden dialog se starým bachařem. A jak skvěle to funguje! Do látky se může kopat z rozličných důvodů. Zas tu přebývají postavy, zápletky a zbytečně moc se toho doříkává, znovu malinko mrzí, že potenciálně nejsilnější scény jsou zaklety v literárním výrazu a působí násilně nastrčeně ("Teď mrkejte, dámy poběží, a pak nám v lese předvedou osudový herecký koncert!"), a i celkově vyznění bohužel zůstává v tradičních relativistických intencích filmů H & J - i když se proklamuje, že jde o jiný film, nejde se úplně na dřeň; spíš jako by se povšechně pročítaly novinové články a komentáře o problematice práskačů pro STB. Ale sebevědomý způsob, jakým se překlikává mezi čtyřmi postavami, kdy si každá z nich pro sebe krade celé dlouhé minuty, je fascinující a v českém kontextu nevídaný. Všechno se to daří propojovat, dokonce i sveřepého matadora Chudíka se spontánně nehereckým Kratochvílem. Živá forma k sobě váže různé světy, i různé linie, a žene film do vyšších pater porevoluční kinematografie. Okoukané tvůrčí duo pak posouvá do sfér, ve kterých člověk musí být zvědavý na jejich další projekt. Protektor byl možná vypiplanější, ale Kawasakiho růže svou scenáristickou kompozicí a stylem inspiruje o chlup víc.______ Střihače traileru doporučuji defenestrovat. Tenhle film mohl mít nádhernou upoutávku. Stačilo by k ní najít klíč. Některé sekvence by se totiž neztratily ani ve Star Treku (lens flare), Duelu Frost/Nixon nebo v jakémkoliv hollywoodském dramatu. Bez legrace. (10.12.2009)

Další ze subjektivních výkladů naší historie stálými samozvanými vypravěči je na světě. A my tleskáme, plácáme a ceníme, jen nám ruce mohou upadnout. Ale za co? Za rozpadlé puzzle příběhů, za které by se musely stydět i bakalářské povídky? Nechtěl jsem tě nervovat, když jsi byla nemocná, ale když jsi konečně zdravá, tak ti tedy konečně říkám, že jsi kráva a vracím se k bejvalce. * Nenávidím svého tchána, tak se mu podívám na zoubek. Zneužít k tomu vlastní povolání je přece lidské. * Bála jsem se o matku, tak jsem začala jíst a krást čokoládu. O minulost své rodiny se nezajímám, proč jako? * Jsem blondýna v médiích a mám tedy patent na pravdu. Co na tom, že si tím pomohu k plné postely? * Jsem emigrant, jsem na to hrdý, vy, co jste tu zůstali, jste všichni svině. Půjdete se mnou na kafe? * Zatloukám, tedy jsem. * Díky sledování Na plovárně jsem se rozhodl diametrálně změnit svůj život a tímto se veřejně omlouvám. * Víte, co mi můžete? Mediální chátra si na mě nepřijde. A taky, že ne. A ti herečtí recestisté si půjdou změnit povolání nebo se vrátí tam, odkud přišli. Ihned! Ještě, že jsem na to nešla do Otavy, ale jen do Busu. #kinobus (27.06.2010)