Opustit Las Vegas

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli (a nikdy později se mi už v jiném filmu tolik nelíbila). Velká srdcovka, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov bych prosil Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen. UPDATE 23.2.2021 - Když jsem si ten film pustil po letech znovu, díval jsem se na něj asi trochu jinýma očima než dřív. Nejsem si třeba jistý, jestli má diváka odrazovat od alkoholu, nebo o to vlastně tvůrcům vůbec nešlo - nepřijde mi to jednoduše jako nějaká laciná agitka, která by omílala stokrát ohrané tvrzení, že pití je špatné, jako třeba Úsměvy smutných mužů - mám spíš tendenci Leaving Las Vegas vnímat jako příběh chlápka, který promarnil svůj život, a kdyby se místo chlastu rozhodl vystřelit si mozek z hlavy, vyšlo by to nastejno. Nechápal jsem také, co vlastně Sera vidí na Benovi - představa, že by si tak atraktivní žena něco začala s takovou alkoholickou troskou, která ji otevřeně přizná, že má v plánu se upít k smrti a která už ani není schopna mít s ní sex, mi prostě přijde nepochopitelná (byť jistou logiku v tom asi přece jen najít lze - Sera může mít coby prostitutka snížené sebevědomí a navíc se jí na Benovi může líbit prostě to, že ji nechce jen opíchat jako všichni ostatní). Vlastně mě přímočarost toho příběhu skoro fascinuje - jednoduchý děj celého filmu by se dal shrnout do jedné věty (neúspěšnému scenáristovi během jeho řízené alkoholické sebedestrukce vstoupí do života krásná prostitutka, ale jeho rozhodnutí vzít si život zvrátit už nedokáže), a tak mi zde skoro důležitější přijde vývoj obou postav (Benova děsivá cesta do záhuby, nahlížená očima Sery, která ho skutečně milovala a která vlastně celý film někomu vypráví - pravděpodobně svému psychologovi) a především pak celková delikátní atmosféra snímku, podpořená krásnou kamerou, světly nočního města a absolutně dokonalým jazzovým soundtrackem, kde zazní mj. výborný Sting. Svým způsobem je to asi dost depresivní film, ale osobně ho tak moc nevnímám, a jsem hlavně okouzlený jeho formální stránkou a feelingem nezávislosti. Pokud jde o samotného Bena, dnes už asi nemám tolik tendenci si to jeho upíjení se k smrti idealizovat jako za mladších let - dnes mám spíš nutkání říct, že v momentě, kdy poznal Seru, měl se na pití vysrat, ale to by pak byl úplně jiný film, kdyby končil happy endem. No co už, tak třeba za pár roků na to budu koukat zase jinak. (18.04.2011)

Jak sebezničující Ben potkal prostitutku Seru aneb depresivně syrové lovestory, ke které se těžko hledá přirovnání. Dvě existence v městě nekonečných večírků, pití a hazardu. Láska v nejsurovější formě, jakou si lze představit. Zbývající čas utíká a všechny snahy změnit druhého odchází a samotná podstata lásky, být s někým, zůstává. Na první pohled jsem nechápal, v čem je všechno to kouzlo (a chvílemi ze začátku byl i film silně nepřístupný a těžkopádný), ale po zamyšlení na konci filmu jsem pochopil, že Mike Figgis přesně do detailu věděl, co a jak chce ukázat. Přes všechnu tu hudbu v pozadí, která mi až trochu neseděla (bylo jí příliš a jednotvárné), až po smutně skutečného alkoholika Bena a nádhernou Seru. Tohle je příběh Pretty Woman v Las Vegas, který není pro ženy očekávající happyend ani zamilované pohledy a vtípky. Jde o příběh muže, který se zamiluje do prostitutky. Ta jeho city nejen opětuje, ale také je schopna svého milovaného následovat do syrového závěru, který byl nevyhnutelný stejně jako jejich vztah. Neobyčejné kouzlo filmu také dodává scénář, který se v podstatě s divákem vůbec nemazlí a všechnu milost a otázky "proč" nechává nezodpovězené a pouze naznačené. Není jednoduché pustit si styl filmu k tělu, ale pokud mu to dovolíte, vrátí vám destruktivní lásku bez řečí a pozlátek. Kdyby mi někdo řekl, že tohle je po tajnu natočená realita, vůbec bych se nedivil a jen se (opět) smutně zachvěl... Ta pátá hvězdička je za výsledný pocit z filmu, který předčí jeho samotné sledování a skoro i herecké výkony obou hlavních postav.... (31.07.2009)

Myslel jsem, že můj velmi oblíbený Requiem for a Dream co se týče depresivního vyznění a samotné temné náplně dlouho nic nepřekoná. Pak ale přišel Mike Figgis (prvně jmenovaný snímek je sice novější než ten zde hodnocený, ovšem Leaving Las vegas jsem viděl až po něm) se svým neskutečným dílem, a všechny pochyby se mi v hlavě rozplynuly. Po tomto filmu jsem byl z Cageova "hrdiny" tak smutný, že jsem nad základním problémem filmu přemítal ještě další dva dny. Miluji napůl ukrytou filosofii v dramatických snímcích! Ti dva se do sebe šíleně zamilují; oba vidí v tom druhém svůj záchytný bod. Křehké články dlouhého řetězu, který je svázaný s trpkou realitou, a na jehož konci je něco jiného, něco, co ústředním postavám pomáhá přežít, se ale pomalu a jistě zpřetrhávají... Ale počkat: jak pomáhá přežít? ON jí přeci "jasně nastínil", že se rozhodl zemřít - ONA, sledujíc každý den jeho utrpení se sice s faktem smířila (?), ale stejně se k němu jako k zářivému majáku, který je z větší poloviny potopený v alkoholovém moři, neustále vrací. ON vidí každé brzké ráno její mrtvolný příchod domů po práci nejstaršího řemesla na světě... ONA první, co po otevření dveří bytu vidí, je nezvladatelně se třesoucí alkáč... Kdo z nich byl kčertu více zamilovaný? - to je zásadní otázka, která se snímku povedla na jedničku s hvězdičkou. Nejistota diváka. Dvě lidské trosky, které mají jeden druhého, naprosto smíření, a přeci s chutí bojovat. Tak proč, když sebezáchrana nakonec malinko převáží na tu správnou stranu, a dvě šíleně zamilované postavičky si konečně uvědomí svoji sobeckost, proč když je jakési řešení na dosah ruky, proč to nemohlo skončit jinak než... Skvělé drama. (21.08.2009)

Po skončení filmu jsem zavřel oči a znovu jsem si v hlavě promítal, ten příběh, ty nádherná slova, který dokázala říkat Sera Benovi a Ben Seře, jejich gesta, jejich vzájemný pohledy, zněla mě v uších ta užasná hudba, která začala hrát na miliskundu přesně v ten moment, kdy měla a najednou jsem na tváři ucítil slzy, stékající z mých zavřených očí. Hrozně bych si přál vidět tenhle film v kině, ale ne moderním multikině, ale ve starým biografu s rozvrzanými dřevěnými sedačkami. Kde by bylo slyšet vrčení promítačky, která by pomalu posouvala filmový kotouč s tímhle klenotem ke svému konci. Seděl bych úplně sám uprostřed sálu v jedné ruce láhev whisky a v druhé cigáro, ze kterýho by se dým ztrácel ve světle obrázků cestujících z promítačky na plátno. Seděl bych tam bez hnutí a tiše si prožíval svůj soukromý očistec duše. (28.06.2009)

Requiem za sen s tekutou návykovou látkou. Nicolas Cage hraje dokonale a jeho filmová nestřízlivost je až hmatatelná a leze až nepříjemně silně pod kůži. Přes nesporné kvality není film na pohled moc příjemný, ale "nad vodou" nás drží doslova bizarní vztah dvou lidí, kteří si nemají jak pomoct a stále se hlouběji propadají na vlastní dno, ze kterého není cesta ven. Veselé to moc není a po skončení neskutečně utkví v paměti jako odstrašující příklad, který z ní ne a ne dostat. (31.07.2009)