Polytechnika

Filmové zpracování jedné události z roku 1989, kterou nejsem a nebudu schopná nikdy pochopit a už si vůbec nedokážu představit, jak se vyrovnávají s vlastním životem ti, kteří přežili. Možná bude jednou zfilmován i masakr, který se odehrál v Norsku a kde přišlo o život několikanásobně víc mladých lidí. A já nevím jestli chci takové filmy vidět. "Konec jednoho zla je jen krokem k druhému". (24.03.2013)

Snem každého podobně vyšinutého vraha je většinou publicita. Filmy, jako je tento, jim tento sen plní a navíc dávají motivaci dalším šílencům. Nejsem si jistý, zda se k podobnému snímku úplně hodí artový nádech. Podle mě moc ne. Film se absolutně nezanořuje do hloubky, nýbrž si spíše "vychutnává" poslední okamžiky některých aktérek, před odebráním se na věčnost. Pár momentů určitou sílu má, ale jako celek mě to spíše obletělo. Kdyby byla stopáž nepřátelštější, pravděpodobně bych šel s hodnocení ještě o stupínek níže. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Horor ze života vyprávěný pohledem vraha, svědka a přeživší. Montreal 1989, ukřivděný student nenávidící nespravedlnost skrytou uvnitř feminizmu, puška​ a technická škola plná nadějných dívek... Villnevue je jako struhadlo a dostává se až ke krutému poznání, že smysl života si musíme vymyslet sami, abychom se nezbláznili. Formálně brilantní, příběhově silné byť malinko prvoplánové. (02.01.2018)

Chorý jedinec se rozhodne skončit se životem. Ještě před tím ale chce vzít s sebou co nejvíce obětí - mladých žen, které jsou mu trnem v oku. Budoucí inženýrky, feministky, ty, co berou mužům jejich svět. S nimi je rozhodnut skoncovat. Kratší film o zabíjení nasnímala černobílá kamera, která však poetiku dvou barev a jejich odstínů příliš nezvládla. Natočit černobílý film je mnohonásobně těžší než barevný. Chyběla mi precizní práce s kontrastem a světlem a stínem. Na druhou stranu nechybí symboly - zasněžené stromy a sochy, tříštící se kusy ledu, snímání vzhůru nohama, pohled do zpětného zrcátka nebo Picassova Guernica. Líbil se mi výběr hudby - Siouxsie and the Banshees (Love in a Void), Sisters of Mercy (Marian), Men withous hats (Safety Dance) a Tainted Love (bohužel ne od Soft Cell, nýbrž Marka Arnella). Jen mi nejde na rozum, proč skladby přelomu 70. - 80.let, když film se má odehrávat v roce 1989 (tak dobře, jsou to oblíbené songy pana režiséra, jak jinak...). Jako celek neutěšené a bezvýchodné. (21.11.2016)

Po formální stránce působivé, z mého pohledu silná výpověď, hlavně postava Jeffa a jeho (ne)vyrovnání se s pocitem viny. K Bluntmanovu komentáři: ano, při masakru na montrealské polytechnice nezemřely jen ženy, ale (úplně stejně jako ve filmu) i jeden muž - a to pachatel, který spáchal sebevraždu. Zabito bylo 14 žen, zraněno dalších 10 žen a 4 muži, toť vše co se týče obětí. Protože se v některých komentářích níže objevují bláboly o 2 pachatelích a podobně (přičemž dotyčný přiznává, že film ani neviděl do konce), zde je odkaz pro ty, co jsou líní si to vygooglovat a pak sem píší hlouposti: http://cs.wikipedia.org/wiki/Masakr_na_%C3%89cole_Polytechnique Tolik k námětu - hodnocení filmu, který jsem zhlédl jen napůl je pro mne poněkud nepochopitelné, ale někomu to k napsání komentáře zřejmě stačí... (19.12.2013)