Polytechnika

Polytechnika je velmi chytře natočena jako poměrně krátký, avšak o to údernější film, který je skromný na slovo a vypráví převážně obrazem. černobílý formát filmu prospívá v tom smyslu, že se divák soustředí více na prožívání postav a samotnou ideu toho, co se na obrazovce děje. Téma feminismu stačí oťuknout pár scénami a hned pochopíte, oč běží. Přesto nemohu říct, že by se do mě film nějak výrazně zapsal. 7/10 (20.11.2016)

I když se v případě Polytechniky interpretační rámec (feminismus, politika, samotná událost) přímo vybízí, chci zde v krátkém komentáři shrnout několik svých stručných analytických postřehů týkajících se systémového uspořádání díla. Objevuje se (nejen) zde několik komentářů o tom, že film využívá dokumentárních postupů, což je vzhledem ke zpracovanému tématu logické. Zvolená černobílá textura by tento argument mohla podporovat, nicméně podle několika vodítek je zjevné, že neslouží toliko k zachování dokumentární autenticity, nýbrž k vyjádření stylistické příslušnosti k modernistickým tendencím Evropské kinematografie (využívání poskočného střihu, hrátky s úhly a již zmiňovaná zvolená textura). Vysoká stylizovanost je podchycována například i uspořádáním a rozostřením mrtvých těl, přičemž živé lidské objekty jsou v davových scénách pomocí střihu rozčleňovány na individuality, i když v rámci narativních kompetencí nemají žádný význam. Pokud se ovšem sleduje samotný jedinec (který není napřed vyčleněn z davu), stříhá se velmi málo a naopak kamera minimalisticky sleduje pohyb protagonisty (většinou se jedná o jednu ze 3 hlavních postav, jejichž subjektivizace je v systému důležitým aspektem). Vůbec nejzajímavější je ale práce s dlouhými záběry, a to nejen na úrovni tohoto filmu, ale i na úrovni kontextu tvorby autora. Pomalé kamerové jízdy sledující minimalistické narativní operace s téměř neutuchající melancholickou hudbou působí sice v artovém filmu skvěle, ale samozřejmě konvenčně. Kdežto soustavná práce s pomalou temporytmikou v rámci hollywoodské produkce již může vést k otázkám a touze po odpovědích... K tomu se váže ještě poslední poznámka a to ve spojitosti s kontrasty, které Villeneuve využívá a které opět podporují stylizovanost a vizuální dynamiku filmu: je to kontrast mezi násilím a krásou, resp. záběry, které sledují interiéry školy kontrastují se záběry, ve kterých sledujeme záběry na krajiny (rozlehlé, monumentální scenérie a záběry na ně ve velmi pomalém tempu).__ experiment (25.11.2017)

Ano reálná syrovost byla skvělá volba pro zpracování takového masakr. Jen kurva do prdele proč, se to celý vyprávělo v nesouvislým příběhu. Já vím, že to bylo vyprávění z hlediska více osob, více dějů, ale někdy jsem si vysloveně říkal "cože ?" například střih a "výfuk" . Jinak doufám, že v Kanadě mají policii, protože od prvního výstřelu čas ubíhal a ubíhal a ubíhal. (19.02.2018)

Denis Villeneuve sa podujal natočiť spomienku k 20. výročiu tragédie, ktorá sa odohrala 6. decembra 1989 na Polytechnickej fakulte v Montreale. Udalosť, ktorá v Kanade vyvolala veľkú diskusiu o jej príčinách a ktorej tieň dodnes prenasleduje nielen mnohých jej účastníkov. Samotný režisér bol a je rovestníkom obetí tohto násilného a nezmyselného činu. Jeho motívy sú teda absolútne pochopiteľné. Jedinou chybou, ktorú na filme výraznejšie vnímam, je ten, že je určený pre tých ktorí vedia, alebo pre tých čo si dali tú námahu zistiť si čo sa vtedy stalo. Mrazivý, sugestívny príbeh, ktorý ponúka niekoľko uhlov pohľadu na udalosti je nielen pripomenutím, ale hlavne vyjadrením toho, že tí čo prežili, ale ani tí ostatní stále nezabudli. Neviem či mi bolo smutnejšie po dopozeraní filmu, či pri čítaní niektorých komentárov k nemu. Ľudia sú zrejme skutočne nepoučiteľný. Práve preto som sa rozhodla, že zapálim aj tú poslednú pomyselnú sviečku a pridám aj poslednú hviezdičku tomuto filmu. (18.11.2015)

Filmové zpracování jedné události z roku 1989, kterou nejsem a nebudu schopná nikdy pochopit a už si vůbec nedokážu představit, jak se vyrovnávají s vlastním životem ti, kteří přežili. Možná bude jednou zfilmován i masakr, který se odehrál v Norsku a kde přišlo o život několikanásobně víc mladých lidí. A já nevím jestli chci takové filmy vidět. "Konec jednoho zla je jen krokem k druhému". (24.03.2013)