Špičák

Nedávno jsem se tu rozepsal o tom, jak rekordně divný film byl dánský Mænd og høns, ale to jsem ještě netušil, že pár dnů nato uvidím řecký Kynodontas, který mě svou divností udiví ještě o něco víc. Oproti téhle helénské rodince jsou totiž bráchové ze severu vcelku normální chlapíci. Než se narodit tak těžce pošahaným rodičům, to už je snad lepší narodit se jehovistům nebo muslimům. Špičákův schizoidní filmový jazyk působí anachronicky a pasoval by spíš někam do nové vlny šedesátých let, ale k příběhu tahle strohá a odosobněná forma výborně sedne. Děj filmu je pak myslím dobrý příklad rčení o tom, že "cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly", protože on to ten otec s matkou vlastně mysleli dobře... brrr! Některé absurdní scény a dialogy asi z hlavy ještě dlouho nevyženu... (Případným zájemcům doporučuju stáhnout si z titulky.com určitě verzi titulků z ČT, v tom druhém (amatérském) překladu některé věty nevyznívají tak krásně šíleně). (19.01.2016)

Kdybych řekl, že jsem doposud něco podobného neviděl, tak bych lhal. Dogtooth je taková směsice filmů Antichrist (Lars von Trier) a The Village (M. Night Shyamalan). Spousta rodičů se snaží dětem vštípit své hodnoty a chránit je před nebezpečím a pokušením vnějšího světa. Rodiče v tomto filmu to dotáhli ještě dál. Až na krajní meze (pokud už je tedy dávno nepřekročili). Tři děti - dvě dcery (Aggeliki Papoulia jako starší, Marie Tsoni jako mladší) a syn (Hristos Passalis) - se učí, že "moře" je druh křesla, že song Franka Sinatry "Fly Me to the Moon" je záznam jejich dědečka, který vysílá poselství v podobě otcovské lásky. Celý film se tak odehrává v jednom domě s bazénem a čerstvě posekaným trávníkem, který je obklopen vysokým dřevěným plotem. To se tak stává útočištěm a zároveň vězením pro vysněné potomky. Ti tu bloudí ve spodnm prádle, mluví monotónně a jsou na pokraji incestu, bratrovraždy nebo obojího zároveň. Vizuálně je Dogtooth hodně podobný bazénovým obrazům Davida Hockneye. Převážně statické snímky, které jen zřídka ukazují charaktery v plném rozsahu a napomáhá tak zobrazení zkresleného světa. Rozhodně bych netipoval, že se to dostane na nominační Oscarovou listinu. (05.02.2011)

Řecký klenot Yorgos Lanthimos nejednou představil zajímavou myšlenku, nejednou dokonale šokoval a předložil živočišné momenty. Už ve své domovině rýpal do bizarních a velmi křehkých mezilidských vztahů. A už tehdy testoval, co publikum snese. Vytvořil absurdní svět jedné rodiny, ve kterém vládne autoritativní otec, který jako jediný opouští dům s velkou zahradou a vysokou zdí. Okolní prostředí platí za to zlé a závadné, rodiče kontrolují emoce, koníčky, tužby, názory – prostě vše svých tří prakticky dospělých dětí. Dvou dcer a jednoho syna. Potomci hrají nesmyslné hry, poznávají sexualitu, v momentě ohrožení se učí štěkat, jindy za dobrý výsledek nebo chování dostanou od papá nějaký ten dárek. Ten potlačuje vše, co by mohlo ohrozit cokoliv z toho, co za dlouhé roky pečlivě vybudoval. Jenže pak začne ze své fabriky vozit vetřelce – zaměstnankyni bezpečnostní agentury, která má synkovi roztahovat nohy. Střežený režim se tak začne bortit. Civilizaci popírali už mnozí jiní tvůrci, Lanthimos nic moc nevysvětluje, nezdůvodňuje. A ani nesoudí. Nejde o herecké výkony, jde o fyzické bytí, nejde o dialogy, nýbrž o jakýsi přednes. Postavy zabírá třeba jen od pasu dolů, jednou je nechá fyzicky vyblbnout (hudebně-taneční vložka na oslavě výročí svatby), jindy je nechá nesmyslně jednat. Je to odvážné, chladné, klaustrofobické, divné. Prostě přijměme fakta a nechejme se unášet jinakostí. (24.02.2019)

Během projekce mi často naskočilo jméno Haneke - podobná nekompromisnost. Drásavou scénu provede pěkně do konce, kamerou rozhodně neuhne. Takže všechny strojené (a mnohdy incestní) soulože jsou nataženy do minut a třeba jen úkon zbavování se špičáku se za chladné nehybnosti kamery zopakuje hned třikrát. Znepokojivost podporuje i totální absence nediegetického podkresu, takže absurdnost jednotlivých situací působí zvráceně reálně. A právě vtipná absurdita některých scén v kombinaci s perfektně načasovaným závěrem mě nutí dát za pět. 2. nejlepší film Varů. (MFF KV 2011) (13.07.2011)

Mám rád filmy, ktoré majú normálny zmysluplný dej a všelijaké tie experimentálne kvázi umelecké sračky, o ktorých ani scenárista s režisérom nevedia, čo nimi chceli povedať nemusím, ale toto bolo také uletené, že ma to normálne bavilo. Originálny film ako žiadny iný, ale ešte mohol Yorgos tie bizarnosti dotiahnuť do úplného absurdna... Skúsim nejakej slečne navrhnúť, či jej môžem lízať klávesnicu :D (08.05.2019)