Utrpení mladého Boháčka

Názor, že vůbec nejtěžším žánrem Thálie je právě komedie, prozrazuje takřka neomylně nositele, který je hlouběji zasvěcen do skutečných vztahů, poměrů i možností zákulisí, toho, co, vidět není, ale jasně přitom určuje kvalitu nabídky tvůrce diváku, konzumentovi. Jméno Františka Filipa je známo především z televizní dramatiky třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století. UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA se stalo ojedinělou možností, šancí, jak přesvědčit o oprávněnosti i jeho filmových ambicí. Výsledkem je sevřený, cudný film, který charakteristickým, pro Filipa nezaměnitelným způsobem líčí příběh ne z města, ne z velkého prostředí hraničních vášní a situací, ale naopak ze zdánlivě zanedbatelně pominutelné stojaté skutečnosti venkova - lhostejno, zda v pohraničí, jak naznačuje film, či kdekoliv ve vnitrozemí, jak se to také mohlo stát i udát - vypovídá mnohé o době svého vzniku. O rovnosti ve vztazích, o slušnosti mezi lidmi, o světlech i méně osvětlených místech jejich povah uprostřed všedního dne, v němž úporně hledají sami sebe a své místo v životě. I tyto postavy se už zařadily mezi naše zklasicizované předky a tvoříce jakési pandány např. ke Kleinově homolkovské trilogii, jsou traktovány v lidské, hřejivě úsměvné poloze, která vždy Filipovi byla tak vlastní. Mládí, které tu také dostalo svou šanci, se odvděčilo řadou pozoruhodných výkonů, jež patří k vrcholům civilní herecké školy šedesátých let. Pomineme-li Pavla Landovského, pro nějž to byla jeho snad vůbec největší - zlomová - příležitost v českém filmu československého období, nelze nezaznamenat Stellu Zázvorkovou, která se tehdy postupně přehrávala do rolí starší ženské generace, a kupodivu i Regínu Rázlovou, jež tu naznačila svůj mimořádný herecký talent, jenž posléze utonul v jejích normalizačních angažmá. Nepřehlédnutelnou kráskou-ztělesnitelkou mladé ženy své doby byla již tehdy dlouholetá potomní smíchovská herečka Jorga Kotrbová. Venkovský svět JZD, nabírajících tehdy dech a postupně se vzpamatovávajících z nejhorších následků násilné kolektivizace padesátých let, dostal v tomto neokázale mimořádném filmů svůj obsah, rozměr a tehdy ještě i perspektivu. Komunistická skutečnost, jejíž obraz zachytil, by byla bez tohoto skromného, ale původního a hlubokého svědectví hned o jeden důležitý polodrahokam faktu chudší. Zbytečně a nevratně. (17.09.2007)

Osobně si myslím, že Pavel Landovský neoplýval zase tak velkým hereckým talentem. Rozhodně ne v mládí. Šumloval, nebylo mu pořádně rozumět, působil roztržitě - vzhledem k jeho postavě tak zřejmě působit měl a celkově se neprofiloval jako klasický filmový hrdina. Tím ale nikdy vlastně nebyl. Vlastně role Tóny Boháčka mu z tohoto pohledu naprosto sedla. Podle mě se v ní našel. To vše je ovšem můj osobní názor. Utrpení mladého Boháčka pro mě osobně také není výrazná komedie. Muž, kterého život a milostné vztahy též ovládá matka, je dnes aktuálnější než v době vzniku. Mnoho single mužů totiž s rodiči potažmo matkami žijí a o to lehčeji se nechávají ovládat. I díky dalším hercům, či spíše herečkám a několika málo zábavným scénám je to vcelku snesitelný film, ale nic co bych musel vidět víckrát. (28.12.2020)

Příběh starého mládence, kterého maminka chce bezpodmínečně oženit. Vidět "Lanďáka", jak chrlí jednu kouzelnou hlášku za druhou je fakt zážitek. Ve své roli je tak neuvěřitelně přesvědčivý a přirozený, že ho podezírám, že hraje sám sebe. Celý film stojí na něm, dokazuje ohromný komediální talent a lze jen litovat, že po roce 1968 nemohl hrát. Přišli jsme tak o kopu srandy. (20.04.2003)

Onen nemotorný chasník je předkládán jako více-méně normální typ („jeden z nás“), zároveň ho však od začátku nemohu vnímat jinak než jako devianta (nedůtklivá rádobyvzdorná oběť mateřské péče s extrémním nezájmem o ženy). Tato rozpornost zpočátku hatí věrohodnost jeho komediálního potrefování (zvláště chybí-li jakákoli kvalita, která by mu mohla propůjčit právo na deviantnost). U Landovského je však možné cokoli, tudíž to žeru. Všechno se schová za mámu, hlavně se taky musí všechno schovat před mámou. Ostatně tento deviant je charakter a svým způsobem gentleman, jinak by totiž po přiznání ženě, že nesnáší ženský, neodpověděl na její otázku proč „co je vám do toho“. Později se ukáže, že je to právě ono bytí společensky deviantním outsiderem, které tohoto mladého traktoristu disponuje k proniknutí k čemusi pravému v náhodném skorovztahu se světa znalou, inteligentní, zklamávanou leč vždy nad věcí jsoucí slečnou ze svobodomyslných kruhů. A naopak, totéž s ním nalézá ona. Cosi, co u svých, u „normálních“ nemají šanci nalézt. Ne proto, že by to nemohlo být, ale proto, že neexistuje cesta. Na jedné straně hypertrofované etiketální ohledy v kravíně (ecce, homo socialisticus rusticus), na druhé povrchně přízemní zájmy u rafinovaněji fundovaných frikulínů (ecce, homo liber). Tedy ne, že by toho „čehosi pravého“ ti dva spolu dosáhli – propast mezi nimi je přece jen nepřeklenutelná -, ale bylo jim dáno to alespoň zahlédnout. Paradoxně díky grotesknosti jejich seznámení, přičemž „běžně“ by se tito dva spolu seznámit vůbec nemohli. Nevěsta z kravína však rovněž „začne chtít“. Obě slečny jsou krásné a sympatické, což činí celou zápletku stravitelnou, o to však zapeklitější. Vytváří se neřešitelná rovnice: máma chce nevěstu, nevěsta ženicha, ženich svoji falešnou sestřenici. Řešení je na ní a tak slečna disponující moudrostí světa vrací vše do náležitých kolejí. Náležité koleje však nevedou k happyendu, pouze se sbíhají a rozbíhají v nekonečnu. Zbývá trapnost a smutek, náležité je rozpoznáno coby nenáležité. Končí sranda, začíná utrpení mladého Boháčka. Držme jim všem palce. /// Dnes už by takový příběh nebyl možný, tehdy to ještě šlo. Co se to stalo, že během čtyřiceti let přestaly platit osobnostně-konstitutivní společenské podmínky platné po staletí? Ne, že by byly „správné“. Ale byly nějaké. Budiž mi z této posice dovolena trocha nostalgie: V některých nejzdařilejších scénách pojednávaná komedie odhaluje (zřejmě nezáměrně) dojemný fakt, že společenským ideálem onoho pokročilého hominis socialistici je buržoazní standard (o nějž se klopotně snaží), zatímco mladí pohrobci buržoazie (včetně těch, kteří jsou tak pouze označováni socialistickou propagandou) tímto standardem ostentativně pohrdají. (13.08.2011)

Nemám ráda herce Pavla Landovského, ale tady byl úžasný. Byl živelný, bezprostřední a přesvědčivý. Paní Zázvorková, která hrála jeho matku, taky byla výborná. Po smrti mažela zůstala sama a nutila syna ke svatbě. Nevěstu si měl najít přes inzerát. Syn samozřejmě dlouho odolával, ale pak si pod bedlivým dozorem své matky začal dopisovat s Janou. Po nějakém čase se za ní rozjede a má ji přivést na večeři. Jenže potom se celá situace zkomplikuje. Snažil se to vyřešit po svém. Na film jsem slyšela jen samá slova chvály. Tak jsem se nechala přesvědčit a rozhodně jsem neprohloupila. (03.10.2009)