Život po životě

Režisér Clint Eastwood nám vo dvojhodinovom filme naservíroval krásne chvíľky a nebol to stratený čas. V troch prípadoch, keď hlavní hráči majú čo dočinenia so smrťou a určite každého zaujíma, čo bude po živote. Americký robotník, francúzska novinárka a londýnsky študent sa vydávajú na duchovnú cestu potom, čo do života každého z nich významným spôsobom zasiahne smrť. Clint ma neprestane emotívne šokovať nikdy. Každý jeho film je úsvitom toho najlepšieho, čo môže režisér vytvoriť a to je napísaný život sám. Jeho filmy sú dôvodom na zamyslenie, dôvodom k žitiu. Herci v jeho filmoch podávajú životné výkony, slzy, ktoré vyronia oni alebo my v kine či pri televízií, sú rýdze a nefalšované. (28.10.2019)

Život po životě určitě není film pro každého (tedy ne snad že by Clint Eastwood dříve takové točil). Je to tiše dramatický příběh plný emoci, civilní, lidský, konejšivý... Tak nějak se mi zdá že o posmrtný život, záhrobí a navazování kontaktu s druhou stranou v něm jde až v té úplně poslední řadě. Vlastně mám chuť ho přirovnat ke Spielbergovým Blízkým setkáním třetího druhu, akorát s výměnou mimozemšťanů za nebožtíky. Ve filmu je řada nesmírně působivých scén všeho druhu (jen namátkou skrývání se před sociálkou, ochutnávání jídel s páskou na očích, obcházení médií - podvodníků, samozřejmě také úvodní vlna...) a každý z těch tří příběhů dokáže upoutat a zaujmout. Konec je vyloženě krásný. A nevadí mi, že je to čistočistý happyend bez jakéhokoliv otazníku. (14.12.2014)

To si snad, milý Clinte, děláš prdel ze všech svých příznivců. Podobný fantasmagorický bláboly bych čekal možná od Šajmalana, ale rozhodně né od Eastwooda. Film je složenej ze třech různejch příběhů, který jsou jeden nudnější než druhej, a nemaj spolu žádnou souvislost. V posledních cca 20 minutách se příběhy poněkud neobratně začnou spojovat dohromady, což působilo jako deus ex machina. Dávám jednu hvězdičku za celkem efektní vlnu na začátku filmu. Zbejvající 2 hodiny jsem vyloženě protrpěl, ale očekával jsem aspoň nějakou úžasnou pointu, takže jsem to nevypnul. A vono hovno. (31.03.2012)

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)

Clint Eastwood chce říct všechno a i přes velmi střídmé tempo nakonec říká sotva polovinu. A podobně polorozpadlý nápad v jeho novodobé éře nepamatuji. Chápu všechny nálady a veškeré dějové linky mi krásně jdou dohromady, ale nechápu, proč je na čistě filozofické drama potřeba přes dvě hodiny, ve kterých je skoro polovina stopáže jen pozvolným dialogovým stepováním. Hereafter má sílu v jednotlivých scénách (úvod, metro a vaření), ale jako celek bohužel prošumí. (15.09.2011)