Klub rváčů

Finchera mám hrozně rád, ale tenhle film mi furt tak nějak mezi prackami unikal, až jsem si ho nakonec chyt a s chutí se na něj podíval. Už ze začátku jsem totiž cejtil, že tady koukám na něco, co mě zase dokáže na dlouhou dobu zarazit do křesla a tak se tomu skutečně stalo. Jen jsem po půlce filmu zjistil, jak to ve skutečnosti je, a celý příběh se mi trošku zprotivil, ale né že bych mu to měl za zlé, jen se mi ten obrat nelíbil natolik, nakolik by režisér chtěl, i když jsem asi jeden z mála. Na druhou stranu by to zase nemělo ty tajuplné a mysteriózní prvky, který rád Fincher do svých filmů cpe. Tím mi to trošku zazdil, já totiž nevěděl co si o tom filmu mám myslet, celé to v tu chvíli bylo hrozně zapeklité a jediné co mi dokázalo zlepšit náladu byl závěr samotný, ale naplno to bohůžel nedokázal. I přesto mám Finchera hrozně rád. Čekáte kopu rváčů a hromadu zpřeráženejch nosů a dostanete mysteriózní příběh, který na ty řízky zas tak často nenarazí, ale určitě si na nich vybere svou daň. (12.04.2009)

Tak na film jsem byl jednak zvědavý kvůli režisérovi Fincherovi, jednak kvůli Nortonovi. Ale zatímco Norton podal fenomenální výkon, u Finchera to konstatovat zcela nemůžu. Čekal jsem 5* snímek, jenže ten Nortonův schizofrenismus (nebo co to bylo za duševní nemoc) občas moc neseděl (viz např. ten pohled kamery, jak se Jack sám vláčí po podlaze) a navíc se mi nechce přijmout ta myšlenka, že zde opravdový Tyler Durden (Pitt mě svým výkonem příjemně překvapil) z masa a kostí vůbec nebyl (podobně jako William Hurt v Mr. Brooksovi). Opravdu bych rád hodnotil plným počtem, ale zatím to vidím jen na 4* s tím, že nato někdy znovu kouknu a popř. upravím hodnocení. (08.07.2008)

(1001) -"I felt like destroying something beautiful." Měla jsem několik dlouhých let, abych nad Klubem rváčů přemýšlela, a zde je můj verdikt: Já vůbec nerozumím tomu, o čem ten film je. Líbila se mi záda a šaty Heleny Bonham Carter. Líbilo se mi, když měl Brad Pitt tu bílou košili s červenooranžovými javorovými lístečky a k tomu maskáčové kalhoty. Opravdu, opravdu hodně moc nemám ráda Edwarda Nortona, pořád se nemůžu duševně srovnat s tím, že někdo s nulovým charismatem má tak úspěšnou kariéru a širokou fanouškovskou základnu. A konečně nemám ráda, když film stojí a padá s voiceoverem takovýmhle způsobem. Voiceover má filmu dodávat další, zvrácenou a protichůdnou rovinu, a nikoliv být jedinou rovinou filmu. (18.12.2015)

Pokud jde o Chucka, jsem Faidřiny vlhký kalhotky. Jedná-li se o Davida, jsem Faidřino dobrovolně znásilněné blazeované vědomí, že čemu bych se v šestnácti možná ukláněla až pod zem, je o desítku let později skvěle natočená, odehraná a vcelku zábavná... póza. Která zůstává pózou až do závěru bez ohledu na to, že ten se autorovi předlohy zamlouval víc než jeho vlastní. I když slova anarchie, cynismus a nihilismus skloňuje i v neexistujících pádech, film mi na rozdíl od knihy nenabídl skličující poznání, že i zdánlivé osvobození je jen hryzání se do vlastního ohonu, a otevřel mi dveře dokořán, místo aby mi je se škodolibým zachechtáním přibouchl před nosem. A to mi sem krutě nesedí. Protože bez ohledu na to, co si jistí publicisté myslí, některé věci nebyly nikdy cool. Ani před 11. zářím. (18.05.2011)

Naprosto odzbrojující příběh, začínající jako malá revolta osobnosti, jež nemůže usnout a končící jako revolta celé společnosti, která se potřebuje probudit. Ba co příběh, tohle není jen cool blbinka, tohle je vizitka postpoderní generace, tenhle film nás svým způsobem definuje, tohle dílo můžeme zvednout nad hlavy a pak si s ním navzájem vymlátit zuby. Klub rváčů zvedne ze židle nejen inspirativním dějem, ale i dokonalou filmařskou prací. Genialita! 10/10 (07.12.2007)