Dredd

Dredd není jenom vynikající akční film. Je to hlavně důmyslné pojednání o povaze filmových kamer. Vizuál tu ostatně obstaral člověk, co má doma Oscara za Milionáře z chatrče. Stěžejní otázka, kterou Dredd pokládá a rozvíjí, zní následovně: je víc časosběrný záznam, nebo vysokorychlostní? Jinak řečeno, jsou dražší a cennější kamery, které zvládají časosběrnou metodou během několika vteřin promítnout západ slunce, nebo kamery, které dokáží vysokorychlostním záznamem zachytit například kulku tříštící sklo? Dražší a cennější jsou samozřejmě ty druhé, protože zatímco většinu kamer lze bez problémů využít k časosběrnému snímání, vysokorychlostní záznam zvládnou pouze k tomu účelu vyrobené speciální kamery. Vysokorychlostní záznam je prostě něco víc, něco speciálního. Ve filmu se to odráží dvojím způsobem. Jednak se tu proti sobě kladou extrémně zpomalený drogový rauše točený vysokorychlnstí kamerou Phantom Flex a na druhý straně záběry nemilosrdné aglomerace Megacity 1 ve velkých celcích připomínající časosběr staveb. A není vůbec pochyb o tom, co je lepší, protože drogový stavy, během nichž mozek vnímá čas, jako kdyby plynul 1% běžné rychlosti, představují takový ostrůvek radosti uprostřed všeho toho dystopického zmatku opředeného ke všemu X-ratingem. Příznačné je i to, jak šiřitelka této drogy, záporačka Ma-Ma, velmi pomalu mrká. Za druhé proti sobě film staví oba dva hrdiny: subjektivní pocity a psychické schopnosti mutantky a nekompromisnost a násilnost Dredda. Opět není pochyb o tom, komu z nich se nadržuje, protože Dredd je de facto antihrdina a fašoun, co vidí vše černobíle, zatímco Olivia Thirlby díky svým mutantským dovednostem spatřuje mezi jeho černou a bílou skrytou šedou sféru. Dokonce symbolicky ztratí zbraň potvrzujíc tím svou nenásilnost. Celý film lze tudíž chápat jako oslavu vysokorychlostních kamer, které nám dokáží zprostředkovat subjektivní pocity zpomaleným časem, ať už v podobě drog nebo psychických dovednostní mutantky. Proti tomu se pak kladou objektivní fakta, která obvykle zobrazují časosběrné kamery zrychleným časem, zde v podobně dystopické aglomerace Mega-City One nebo samotného neobvykle hubeného a rychlého Dredda, v jehož případě jsou malinko zrychlované třeba bitky. Film obsahuje i takové vychytávky, jako že nejprve zobrazí pád jednoho ze tří zavražděných zpomaleně z jeho subjektivní perspektivy, načež při objektivním vyšetřování je jeho pád zobrazen znova zrychleně. Tudíž namísto toho, aby se tu zpomalovačky a zrychlovačky střídaly nazdařbůh jako třeba v Bekmambetově Abrahamu Lincolnovi nebo v pátém Resident Evilu: Retribution, pracuje se tu s tím velmi systematicky a promyšleně. Jinak to ani nejde, protože zatímco vysokorychlostní záznam v sobě má něco velmi subjektivního, časosběrnému snímání je vlastnější objektivní zachycení reality. A tak jako je subjektivita (osobní nazírání, pohled, zaujetí) více než neurčitá a lhostejná objektivita, jsou i vysokorychlostní kamery schopné exponovat stovky a tisíce okének za vteřinu dražší a cennější než ty časosběrné. (03.01.2013) (méně) (více)