Útes smrti

Rozhodne kvalitnejšie ako predchádzajúci režisérov počin. Veľmi realistický film, kde ľudí neohrozuje žiadna nepodarená atrapa žraloka či nepodarené cgi efekty, ale ten žralok je živý. Počas filmu sa nevyskytujú žiadne nelogické a hlúpe momenty či konania postáv. Scenár je maximálne uveriteľný a sám neviem ako by som sa rozhodol v ich situácii. Ľakačky fungujú najlepšie ako len môžu (riadne ma trhlo asi 3-krát) a celé to má veľmi dobre vybudovanú atmosféru. Dobrých filmov so žralokom je minimálny počet a aj ich spočítanie na jednej ruke by robilo menší problém. Veľmi milé prekvapenie. (19.07.2011)

70% Režisérova predošlá KRVAVÁ LAGÚNA bol poloamatérsky film. Útes smrti je rovnako jednoduchý, ale omnoho lepší (hlavne čo sa logiky týka, je na tom žralok lepšie ako nemotorný krokodíl). Necelých osemdesiat minút je fajn, aj herci, a napätie je budované šikovne aj prostredníctvom opakujúcich sa postupov (pohľady pod hladinu). Obyčajný žraločí film, ktorý ukázal, že ak máte cit pre žáner, dokážete fanúšikov kráľovsky pobaviť. Takmer porovnateľné s KROKODÍL: NÁVRAT DO KRVAVEJ LAGÚNY... (13.03.2011)

Mořeplavci, mořeplavkyně, mořeplavčata, nelezte do vody co je hodně zubatá! Když mi žena řekla, na co by se večer chtěla dívat, jen jsem si povzdechl - to se po Čelistech ještě pořád někomu chce točit filmy o žralocích? Ano, je tu časový a technický posun ale i tak. Čelisti zpravidla odzívám a tak jsem si řekl, že si přinejhorším alespoň trochu schrupnu. Ale ejhle, ono se na to dalo koukat (nejen díky Zoe Naylor, do jejichž nádherných nohou bych se zakousl, ani bych nemusel být žralok), občas to bylo hodně napínavé a děsivé (náhlé žraločí útoky), muselo se uznat, že žraloka je ve filmu tak akorát, ani moc, aby to bylo přelácané, ani málo, aby to nudilo. Ty delší scény, napínající nervy, byly taky hodně povedené. Ono přiznejme si, představa, že je člověk uprostřed širého oceánu a kolem vás krouží zubatý kolos, asi vyděsí každého diváka. Film uplynul jako nic. Jen je třeba u něj moc nepřemýšlet, spíše vypnout mozek a nechat se unášet a vlnách, jež se občas zbarví do ruda. Ty lidi se někdy nechovají moc rozumně. A přesně jak napsal Obitus, ta podivná věc na ostrůvku mi leží v mysli ještě teď. Byl-li to záměr, smekám, byla-li to nevědomá náhoda, povedla se. (11.06.2011)

Dovolím si volně parafrázovat profesora Suzukiho: Kvalita filmu se měří intenzitou jeho prožitku. Takže moje hodnocení je jasné, protože takhle napnutý jsem u filmu už dlouho nebyl. A bylo to napětí úplně jiného druhu, než u filmů typu nedávného Shallows nebo jemu podobných, u kterých je mi neustále zřejmé, že jde "jen" o film. Tady šlo totiž o skutečnost. A čerta starýho řeším to, nakolik skutečná a scénáři podobná byla ona "skutečná událost", podle které film vznikl. The Reef má prostě existenciální sílu hraného dokumentu. A je to jeden z ukázkových příkladů toho, jak málo (ca pár tisíc babek?) stačí k natočení dobrého filmu... tedy kromě dobrého nápadu samozřejmě. (25.10.2016)

Nějak se nám v poslední době rozjely horory na téma pár lidí na moři a ohrožuje je žralok. A všechny se honosí přídomkem "podle skutečné události". Tenhle přídomek - podle skutečné události - mne štval už u Otevřeného moře. Vnímáte totiž ten logický rozpor? Pokud totiž nikdo nepřežil, případně jeden a ještě v šoku, jak se mohli tvůrci filmu dozvědět, co se dělo? A natočit o tom film? Zákonitě museli fabulovat a jediné pravdivé bylo, že někde někoho asi sežral žralok. Jenže na tohle téma už vznikly daleko lepší Čelisti. A co se napětí týkajícího se skupinky na moři, jež se snaží ze všech sil přežít, týče, pak Záchranný člun od Hitchcocka stále zůstává nepřekonán. Na rozdíl od Otevřeného moře na zcela stejné téma, kde alespoň zcela nudný a očekávaný průběh zachraňuje alespoň manželská krize a hádky manželů a postupné smíření, zde máme partičku pěti mladých krásných lidí, o nichž nevíme nic. A tudíž jsou nám ukradení. Když pak po půl hodině filmu jejich výletní jachta ztroskotá (ani vlastně nevíme proč) a oni se až na jednoho rozhodnou plavat na nějakých 16 kilometrů vzdálený ostrov, je nám to taky jedno. A pak dvacet minut čekáme na první útok žraloka... Celé je to natočené rozklepanou kamerou (asi kvůli tomu pocitu té autentičnosti, boys, jako abyste mysleli, pokud jste blbí, že je to home video a vy jste přímo u toho), a všudypřítomné modro je neskutečně přemodralé, až by v National Geographicu fotoreportéři záviděli. Skoro opominuty jsou noční záběry, které u Otevřeného moře tvořily z logiky věci poctivou polovinu vyprávění a vytvářely větší napětí, zde noc proběhne raz dva. Na druhou stranu je zde až příliš scén, kdy hrdinové plavou v moři a koukají se kolem sebe, jestli neuvidí žraloka, a buď uvidí, nebo neuvidí, ale má to být asi děsně napínavé, jenže na popáté už není. A to zde nezmiňuji logické nesmysly, týkající se žraloků bílých a jejich chování... (16.09.2012)