Lesní duch

Na mieste Raimiho vidieť finálnu verziu, tak ju ukradnem, spálim, zničím, roztrhám, vymažem, len aby ju neuzrelo oko fanúšika. Ja sa za nejakého kultového fanúšika považovať nemôžem, ale počas celého filmu som sa vedel vcítiť do toho, ako to je, keď mi niekto svojim remakeom ničí pred očami môj kultový snímok. Pre mňa týmpádom hodnotenie pomerne objektívneho charakteru znamená čistý priemer, ostatným ostávajú asi len oči pre plač. K samotnému filmu len toľko, že ak by neniesol názov originálu, vystrihla sa scéna s koreňmi a motorovou pílou, tak je z filmu totálne odlišný a absolútne tuctový priemerný horror, ktorý zapadá do zabudnutia hneď po zhliadnutí. A jediné, čo je na ňom desivé je jeho trúfalosť podpísať sa ako remake. Niektoré filmy je proste nemožné remakenuť a toť jasný príklad. 55%. (07.10.2013)

Mia je mladá narkomanka, ktorá dlhú dobu bojuje so závislosťou. Niekoľko krát chcela s drogami skoncovať, no vždy neúspešne. Najbližší priatelia z detstva sa rozhodnú, že sa už nebudú nečinne prizerať ako stráca svoj život. Ideálnym miestom v boji s odvykaním a abstinenčnými príznakmi by mala byť opustená chata v horách, ktorá patrila jej rodičom. Boj, ktorí čaká Miu a jej priateľov však bude tvrdší, ako si myslia. Diabol číha na každom kroku. Osobný názor na tento film musím rozdeliť do dvoch častí. Pokiaľ budeme Evil Dead hodnotiť z pohľadu hororového fanúšika, niet o čom. Najmä výber prostredia (les, chata), goore, efekty, originalita "mordovačiek", napätie, občasné, ale zato slušné lakačky, výber ksichtu či herecký výkon-nevýkon hlavnej hrdinky - toto všetko sú atribúty, ktoré zdvíhajú hodnotenie tohoto hororu k úrovni okolo 90%. To čo však zráža tento snímok k zemi, je debilita, dialógy či samotné správanie postáv. Šaňo "PIN" a "šéfko, šéfko" Boborovský sú proti nim Vilo "Rozboural" či na zvonček zvoniaci, neodbytný jehovista, "Kardzi" z Pošty pre Teba. Nemá zmysel tu spomínať všetky prešľapy. Ukončil by som to malou radou na záver. Naučte sa nejakú uspávanku. Človek nikdy nevie, kedy sa Vám to môže hodiť. Možno s ňou "ukecáte" aj samotného diabla. (13.04.2013)

Zhlédnuto v kině. Na nový Evil Dead jsem se těšil možná i víc, než malé děcko na Vánoce. Proto jsem si tento film nemohl nechat ujít v kině. A výsledek mě nezklamal. Když se tak koukám a hlavně čtu si ty komentáře kolem sebe, jsem jeden z mála, ale to beru jako následek kolektivní ztráty paměti. Proč? Protože lidi zapomněli na remaky velkých klasik let minulých, které dopadly MNOHEM hůře než tenhle film a byly prakticky nekoukatelné (všichni víme, o kterých filmech mluvím). Kdežto tento film byl opravdu parádní, scény jsou postupně vygradovány až do monstrózního finále, do něhož nám hraje v pozadí i siréna (vím, nejsem první, kdo si toho všiml, ale to neznamená, že to nepochválím) což byl geniální tah. Jediná věc mě trošku štvala a to byly ty tmavé scény, kde se navíc střihač vyřádil až moc - beru, že režisér to bral naturalisticky, takže kde není žádné světlo, bude logicky tma, ale já, jakožto divák, jsem občas neměl dobrý přehled o tom, co se to vlastně děje a to mě dokáže nas… vytočit. :-) Ale jinak, lahůdka. A už se těším na Blu-ray, kde (podle dostupných informací) bude ta nejdrsnější verze, kterou by zřejmě nepustili do kin. 90 %. (10.05.2013)

Tak zase nic. Místo nadějného remaku jsme dostali další zbytečný moderní horor, jenž spoléhá jen na všudypřítomnou brutalitu. A vlastně ani na nic jiného spoléhat nemůže. Atmosféra zde totiž není žádná, děj nedává smysl a postavy jsou nesympatické a chovají se tak idiotsky, že jsem měl chuť je tou motorovkou rozřezat sám. Mohlo to dopadnout sice ještě hůř a do sprzněné Noční můry v Elm Street to má naštěstí daleko, ale i tak celkem zklamání. (04.04.2013)

SPOILERY „Feast on this, motherfucker“ aneb Proč muži nerozumí čarodějnictví a proč by si ženy neměly hrát s elektrickým nožem. Když se absurdně falocentrický horor v závěru – za použití citace z Carrie – zlomí v „ženský“ rape revenge movie, jde jen o poslední z přehršle projevů mimořádné obsahové nekonzistentnosti (řemeslné provedení je oproti tomu konstantně na výši). Lesní duch budí dojem filmu minimálně dvou režisérů, resp. několika scenáristů (kterým skutečně je), z nichž každý přistoupil k Raimiho originálu po svém. Někteří z nich jdou vstříc hororovým fanouškům, snaží se postmoderně vystupovat z žánru a dělat si z banality vyvražďovaček srandu. Jiní, jimž bohužel patřilo hlavní slovo, naopak zaspali několik dekád a prosadili do filmu děsy s dávno prošlou záruční lhůtou – strach z pohlavních chorob (prokletí se přenáší tělními tekutinami) a z divočiny, přesněji z lesa (který je ve finále ironicky pokořen neekologickou motorovkou). Tuto rozpolcenost přímo ve filmu zosobňují dvě mužské postavy, které zastupují dva možné typy diváků. David podléhá sentimentu a oplakává každou podlitinu. Chybí mu odstup. Racionální Eric je naopak nad věcí, jelikož si přečetl knihu (všechno již bylo napsáno). Stejně jako poučený hororový divák, také on zná předlohu, ví dopředu, co čekat, a společně s cyniky v publiku se vysmívá přecitlivělosti svého kamaráda. Potřeba jsou oba. Kdyby se David svým jednáním důsledně nedržel hororových klišé, film by skončil o několik tělesných amputací dříve, což si jako krvechtiví diváci nepřejeme. Paralelně jsme skrze Erica upozorňování, že někdo z tvůrců patří k poučeným a soucítí s komunitou hororových fanoušků. Vítězem nakonec překvapivě není ani jeden z nich, nýbrž zástupkyně do té doby vesměs jen pasivně trpícího (případně sebe-zmrzačujícího se) pohlaví. Opoždění vyrovnání genderových sil nás nutí k atypické re-distribuce empatií směrem k tělu, které ostatním způsobilo tolik nepříjemnosti. (V souvislosti s tělem a tělesností stojí za poznámku, kterou nechť si freudiáni rozvedou a interpretují dle libosti, že muži jsou ve filmu zpravidla něčím – broky, jehlou, hřebíky – „penetrováni“, zatímco ženy o jednotlivé části svého těla – o hlavu, ruce, nohy – přicházejí.) Zároveň se z nás díky uspokojivému završení drogové linie zpětně stávají svědci nejdrsnější odvykačky od Trainspottingu. Neujasněný tvůrčí záměr dal nezáměrně vzniknout subžánru melodramatického hororu, v němž je neurovnaným rodinným vztahům věnována málem větší péče než pálení čarodějnic a jiným lesním aktivitám (melodramatické „příliš“ se kromě gore scén týká také okázale oddalovaného pozdního smíření bratra a sestry). Jaká poučení z tohoto silně rozporuplného filmu plynou? Duše je důležitější než tělo a po drogách vám zhrubne hlas. Apendix: Rozhodně bych se neřídil dvakrát předvedeným „lékařským“ postupem – cokoliv krvácí, olepit izolepou. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Psema (04.04.2013)