Lesní duch

Velmi smíšené dojmy. Alvarez zaplavuje plátno nechuťárnami, což mě nijak extra nebaví, ale ta zdůrazněná fyzičnost, kdy je hrdinům amputována jedna končetina za druhou (přičemž jejich reakce se mi nezdály moc adekvátní) a jejich tváře slouží za jehelníčky, mě zaujala. Vizuál je lahůdkově pošmourný, možná až moc sexy, postavy nesympatické a kromě ústřední dvojice sourozenců charakterově ploché, scény přetočené z originálu zaostávají (znásilnění stromem, sestup do sklepa...) a finále jsem odzíval. A bohužel jsem nedostal odpověď na otázku, kdo byli ti vymítači v úvodní scéně a proč tam nechali tu knihu jen tak válet, aby se mohl stát její obětí někdo jiný. (02.07.2013)

Na mieste Raimiho vidieť finálnu verziu, tak ju ukradnem, spálim, zničím, roztrhám, vymažem, len aby ju neuzrelo oko fanúšika. Ja sa za nejakého kultového fanúšika považovať nemôžem, ale počas celého filmu som sa vedel vcítiť do toho, ako to je, keď mi niekto svojim remakeom ničí pred očami môj kultový snímok. Pre mňa týmpádom hodnotenie pomerne objektívneho charakteru znamená čistý priemer, ostatným ostávajú asi len oči pre plač. K samotnému filmu len toľko, že ak by neniesol názov originálu, vystrihla sa scéna s koreňmi a motorovou pílou, tak je z filmu totálne odlišný a absolútne tuctový priemerný horror, ktorý zapadá do zabudnutia hneď po zhliadnutí. A jediné, čo je na ňom desivé je jeho trúfalosť podpísať sa ako remake. Niektoré filmy je proste nemožné remakenuť a toť jasný príklad. 55%. (07.10.2013)

jsem rád, že jsem výjimečně dal na recenze a do kina na film nešel, jak jsem plánoval původně. býval bych byl zklamaný mnohem víc. ukázalo se, že remake má daleko ke klasickému hororu, jak ho znám a mám rád. jedná se především o gore film usilující diváka zhnusit a teprve v druhé řadě vyvolat hrůzu. soukromá projekce po půlnoci v rozlehlé liduprázdné budově mě naštěstí přiměla se párkrát nejistě ošít v křesle a kupodivu i napjatě čekat, které klišé předvedou tvůrci příště. vysoký potenciál nápadu s léčením duševně nevyrovnané narkomanky proti její vůli, do něhož zasáhnou démonické síly, ale zabíjí přílišná konvenčnost. potěší jednotlivosti, jako občasně zajímavé nasvětlení scény, zdařilé gore efekty, výtvarné provedení lesa, krvavá sprška v závěru, ovšem jako celek film selhává. dát osobnostem postav více než jeden rozměr, přidat jim k tomu ještě krapet rozumu a vyhnout se alespoň některým, nejhorším klišé, mohlo to vzbudit větší zainteresovanost u diváků a mít za následek ztíženou předvídatelnost. přispělo by také, kdyby tvůrci trochu přitvrdili. nejsem sice nakloněný nechutnostem, ale to platí především tehdy, jsou-li čistě samoúčelné. pokud cíleně a ve správných dávkách napomáhají děsivé atmosféře, nebráním se jim. ačkoliv se tak zveličené reklamě nedalo ani na okamžik věřit, od filmu, který slibuje to nejděsivější, co jsem kdy viděl, jsem přeci jenom čekal víc a jistě jsem nebyl jediný. po vynikající Chatě v lesích ale už nic takto přízemního a žánrově ortodoxního nelze brát vážně. (09.11.2013)

SPOILERY „Feast on this, motherfucker“ aneb Proč muži nerozumí čarodějnictví a proč by si ženy neměly hrát s elektrickým nožem. Když se absurdně falocentrický horor v závěru – za použití citace z Carrie – zlomí v „ženský“ rape revenge movie, jde jen o poslední z přehršle projevů mimořádné obsahové nekonzistentnosti (řemeslné provedení je oproti tomu konstantně na výši). Lesní duch budí dojem filmu minimálně dvou režisérů, resp. několika scenáristů (kterým skutečně je), z nichž každý přistoupil k Raimiho originálu po svém. Někteří z nich jdou vstříc hororovým fanouškům, snaží se postmoderně vystupovat z žánru a dělat si z banality vyvražďovaček srandu. Jiní, jimž bohužel patřilo hlavní slovo, naopak zaspali několik dekád a prosadili do filmu děsy s dávno prošlou záruční lhůtou – strach z pohlavních chorob (prokletí se přenáší tělními tekutinami) a z divočiny, přesněji z lesa (který je ve finále ironicky pokořen neekologickou motorovkou). Tuto rozpolcenost přímo ve filmu zosobňují dvě mužské postavy, které zastupují dva možné typy diváků. David podléhá sentimentu a oplakává každou podlitinu. Chybí mu odstup. Racionální Eric je naopak nad věcí, jelikož si přečetl knihu (všechno již bylo napsáno). Stejně jako poučený hororový divák, také on zná předlohu, ví dopředu, co čekat, a společně s cyniky v publiku se vysmívá přecitlivělosti svého kamaráda. Potřeba jsou oba. Kdyby se David svým jednáním důsledně nedržel hororových klišé, film by skončil o několik tělesných amputací dříve, což si jako krvechtiví diváci nepřejeme. Paralelně jsme skrze Erica upozorňování, že někdo z tvůrců patří k poučeným a soucítí s komunitou hororových fanoušků. Vítězem nakonec překvapivě není ani jeden z nich, nýbrž zástupkyně do té doby vesměs jen pasivně trpícího (případně sebe-zmrzačujícího se) pohlaví. Opoždění vyrovnání genderových sil nás nutí k atypické re-distribuce empatií směrem k tělu, které ostatním způsobilo tolik nepříjemnosti. (V souvislosti s tělem a tělesností stojí za poznámku, kterou nechť si freudiáni rozvedou a interpretují dle libosti, že muži jsou ve filmu zpravidla něčím – broky, jehlou, hřebíky – „penetrováni“, zatímco ženy o jednotlivé části svého těla – o hlavu, ruce, nohy – přicházejí.) Zároveň se z nás díky uspokojivému završení drogové linie zpětně stávají svědci nejdrsnější odvykačky od Trainspottingu. Neujasněný tvůrčí záměr dal nezáměrně vzniknout subžánru melodramatického hororu, v němž je neurovnaným rodinným vztahům věnována málem větší péče než pálení čarodějnic a jiným lesním aktivitám (melodramatické „příliš“ se kromě gore scén týká také okázale oddalovaného pozdního smíření bratra a sestry). Jaká poučení z tohoto silně rozporuplného filmu plynou? Duše je důležitější než tělo a po drogách vám zhrubne hlas. Apendix: Rozhodně bych se neřídil dvakrát předvedeným „lékařským“ postupem – cokoliv krvácí, olepit izolepou. 65% Zajímavé komentáře: Marigold, Psema (04.04.2013)

Horor, který nijak neděsí (ale fakt vůbec!), nemá žádnou zajímavou atmosféru ani děj a staví pouze na maximalizaci nechutností a neustálém oddalování nevyhnutelného konce. Koukat se půldruhé hodiny jen na to, jak maskéři a chlapíci s kompjůtrem umí rozsekat partu mizerných herců, je zbytečná ztráta času. Možná se pravověrný fanoušek žánru bude bavit odkazy na starší klasické horory, ale pokud já k tomu můžu něco říct, tak na další dávku hororových klišé a nechutnou intenzivní vyvražďovačku nebudu zvědavý zase hooodně dlouho. (07.04.2013)