Reklama

Reklama

Clevelandská mafie se ho pokoušela poslat na věčnost pěstmi, kulkami i bombami. Svému osudu ale čelil s odhodláním keltského válečníka... V 70. letech zuřila v ulicích Clevelandu válka gangů. Jen během léta roku 1976 explodovalo více než třicet bomb přímo v centru města u Erijského jezera a Cleveland získal nelichotivou přezdívku „Bomb City“. Místní organizovaný zločin měla pod palcem italská mafie, která vedla zuřivou válku s irským gangsterem Dannym Greenem (1933–1977). Ten se stal ústřední postavou války podsvětí, která jednou pro vždy změnila organizovaný zločin ve Spojených státech amerických. Snímek Jak sejmout Irčana zachycuje Greenův vzestup z přístavního dělníka v jednoho z nejobávanějších gangsterů, jenž dokázal přežit několik pokusů o vraždu. To v něm utvrzovalo dojem, že je potomkem mytologických keltských bojovníků a sázel na pověstné irské štěstí. Svou kriminální kariéru začínal jako vymahač dluhů, ale rychle se dokázal stát velkým hráčem, jemuž šli usilovně po krku italští mafiáni i policejní detektiv Joe Manditski. Ten měl zároveň pro Greena určitou slabost, protože v prostředí clevelandského podsvětí představoval velmi rozporuplnou osobnost. V hlavní roli se představil severoirský herec Ray Stevenson, pro něhož se jednalo o jednu z prvních větších hereckých příležitostí. Ve vedlejších rolích se objevili slavní herci jako Chris Walken, Vincent D’Onofrio nebo Val Kilmer. (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (327)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Většinu gangsterek lze s určitou benevolencí rozdělit na filmy konzervativní (Kmotr, Americký gangster, Sejmout zabijáka), postmoderní (Pulp Fiction, Sbal prachy a vypadni, Sejmi eso) a parodický (Millerova křižovatka, Ghost Dog, Ve spárech yakuzy). Máme tu tedy konzervativní, mistrovská a poněkud fousatá díla ze staré školy, dále postmoderní, hravý, mnohdy velmi stylový kousky z dílny originálních tvůrců, a nakonec parodický snímky solitérů hozený často až do absurdní polohy. Každý z těch tří typů gangsterek vlastně odpovídá nějaké ze tří hlavních politických ideologií, a to konzervatismu, liberalismu a socialismu. Konzervatismus kladoucí důraz na autority, tradici či soukromé vlastnictví nachází svého spojence v mafiánských kmotrovských strukturách, které skutečně připomínají pyramidovou strukturu nějakého podniku. Proti tomu se staví liberalismus odmítající privilegia a zdůrazňující více osobní svobodu, čemuž odpovídají postmoderní gangsterky, které analogicky odmítají tradiční mýtické schéma vzestupu a následného pádu známé z konzervativních gangsterek a zdůrazňují spíše dynamické, chaotické a náhodné prolínání různých postav a skupin v příběhu. Na místo klasického dramatického oblouku kladou zacyklenost a nepředvídatelnost, jíž proslavil hlavně netypicky odvyprávěný kulťák Pulp Fiction, kde umírají postavy třeba jen proto, že si zapomněly bouchačku na kuchyňské lince. A konečně socialismus nachází svého souputníka v parodických gangsterkách, které operují s odvrženými solitéry a jako svou zbraň volí ironii, protože co ostatně odvrženým lidem také zbývá než smích. Zajímavé je ovšem to, že tak jako mezi sebou bojuje v politické aréně konzervatismus, liberalismus a socialismus, děje se něco velmi podobného i mezi gangsterskými filmy, které se vymezují vůči sobě navzájem a uvědoměle na sebe reagují: ____ (i) Nejtypičtějším příkladem je reakce parodických gangsterek na ty konzervativní, jak ilustruje třeba Jarmusch v Ghost Dogovi, jehož samurajskou etiku klade proti mafiánům bez morálky. Krutá dětinskost mafiánů, kteří ujíždějí na kreslených filmech z televize, stojí proti dospělosti samuraje, jehož stálými průvodci jsou nikoliv kreslená, ale skutečná zvířata (holubi, psi, medvěd). Právě jejich rysy na sebe bere v sekvencích, v nichž jako by procházel, či spíše protékal každou překážkou a přemisťoval se zvláštní bleskovou plynulosti, která mohutnou postavu Foresta Whitakera zbavuje tělesné tíže. Tím jako by Jarmusch parodoval podobné přesuny v gangsterských filmech, kde na sebe bere hlavní hrdina postupně roli dělňase, odborářského prezidenta, vrchního gangstera a konečně odpadlíka na útěku, jako se to přesně přihodilo zde v Sejmout zabijáka, kde projde hrdina hned několikerou metamorfozou. Je sice pravda, že sami tvůrci stavějí irského samorosta Dannyho Greena proti ztrouchnivělým italským mafiánům, jenže jeho samého nijak nezpochybňují, a právě od toho tu máme Jarmusche. Podobnou černohumornou parodii zrealizovali v Millerově křižovatce Coeni, kde vzali klasické rysy gangsterek a dotáhli je do komického extrému. ____ (ii) O poznání zajímavější je způsob, jakým se konzervativní gangsterky vymezují vůči těm liberálním. Tyto filmy si nejčastěji berou za hlavní hrdiny neúprosné profesionály, kteří jsou ve svém oboru naprosto neomylní, nedělají chyby a až do konce si zachovávají ledový klid a důvěru ve známý Einsteinův výrok „Bůh nehraje s vesmírem kostky“ – na rozdíl od série náhod a nedorozumění v postmoderních gangsterkách Tarantina či Ritchieho. Příkladem takové konzervativní gangsterky je třeba Americký gangster od Ridleyho Scotta. Dvojice hlavních postav (gangster a policajt) díky své bytostné povaze neomylných profesionálů do okolního, chybujícího světa jako by vůbec nepatřila. A kdykoliv se do něj snaží proniknout, působí to jako v případě Denzela Washingtona, který sleduje koloběh drog na ulici převlečený za ikonického gangstu z blaxploitation filmů, nepatřičně a trochu komicky. Stejně to funguje v Mannově Nelítostném souboji, kde se ten útok na postmoderní éru nepředvídatelného chaosu z pozice konzervativních hodnot odráží v ústřední dvojici těžkých profíků, kteří jsou nuceni čelit různým nahodilým jevům či neschopnému okolí, na nějž často doplácejí (zkompromitovaný Danny Trejo u De Nira či hluk zásahovky v kontejneru u Pacina). ____ (iii) Hodně co do sebe má i to, jakým způsobem se vymezují postmoderní gangsterky proti těm parodickým, respektive liberalismus proti socialismu. Jak si velmi trefně mnozí povšimli, my dnes vlastně nežijeme v nějaké sešněrované technokratické době zákazů a omezení, ale jsme spíše nabádání k tomu, abychom si užívali co nejvíce je to možné. Jinými slovy dnešní doba není opakem květinových šedesátých let, jak by se mohlo ze stesků volačů po zlatých časech hippies zdát, nýbrž naopak – jsme ponoukáni doslova k bezuzdnému rozpoutání apetitu. Stejným principiem se řídí postmoderní gangsterky Tarantina či Ritchieho, které jsou ještě absurdnější, nekorektnější a vyhrocenější než všichni ti Kitanové a Jarmuschové dohromady. () (méně) (více)

Necrotongue 

všechny recenze uživatele

K filmům o organizovaném zločinu jsem si vytvořil poměrně hezký vztah, aniž bych věděl proč. Asi za to může lord Vetinari. Souboj italského a irského podsvětí evidentně sázel hlavně na různé výbušniny, takže si pyrotechnici zřejmě přišli na své. Snímek měl slušnou atmosféru i hvězdné herecké obsazení, ale dost mi vadil Ray Stevenson respektive jeho šílená paruka, kdykoli se objevil v záběru, vzpomněl jsem si na Terence Hilla, což mě silně rušilo. ()

Reklama

Terva 

všechny recenze uživatele

Film je natočen podle skutečného příběhu. Původní název zní Zabít Irčana. Ir jménem Danny Greer je ale fakt fešák. A není to žádné neviňátko, ale má v sobě i kus dobra. Zajímavý příběh o drsném životě. Ve filmu je použita velice optimistická hudba. Ke konci příběhu to pěkně bouchalo, v Clevelandu začalo být horko. Natočeno podle knihy "To Kill the Irishman", kterou napsal Rick Porrello. CITÁT - Každý z nás dostal to, co si zaslouží. ()

JASON_X 

všechny recenze uživatele

Pár dobrých drsňáckých vtípků a scének, ale to je tak všechno, kvůli čemu film stojí za to vidět. Z devadesáti procent je to banální, šablonovitá, utahaná a v závěru i otravně sentimentální gangsterka, jejíž uslintaný irský vlastenecký patos je nechtěně směšný. A ten sladkobolný závěr za zvuků cajdákovité irské muziky měl jako znamenat co? Měl snad vzbudit v divákovi soucit s "dobrým chlapem" Greenem a udělat z něho nepřímo lidového hrdinu v boji s italskou mafií? Jděte se bodnout s těmihle úhly pohledu. Z mýho úhlu po sobě šly dvě party grázlů a jedna holt nakonec prohrála, to je celý. A upřímně mi byly všechny postavy dost u zadku, protože i herci jsou dost nevýrazní a průměrní; Žid Walken k smíchu, oteklý Kilmer k pozvracení, ani můj oblíbenec Vincek mě moc nebavil, hraje toho svýho taliánskýho kápa tak, jako by šlo o roli komediální a ne dramatickou. A jedna holka ukáže cecíky, no fakt vodvaz. Za to melodrama s irskými kluky v závěru nedám ani třetí a do koše s tím. ()

PauloZ 

všechny recenze uživatele

Pěkně vyprávěný příběh o jednom "malém" irském mafiánovi a jeho životní cestě z odborového dělníka až k samotné mafii. Ray si hlavní roli mlaskl parádně a jeho neokoukaná tvář filmu prospěla. Konec s hudbou Cassidyho je impozantní! Tohle je velmi vkusná a dobře koukatelná pocta gangsterek 70. a 80. let. ()

Galerie (35)

Zajímavosti (5)

  • Režisér snímky Jonathan Hensleigh a hlavný protagonista Ray Stevenson majú spoločnú jednu komiksovú postavu od vydavateľstva Marvel - zabijaka zločincov Punishera. Obaja totiž boli pri tom, keď sa dostával na filmové plátna. Avšak nebolo to pri spoločnom filme - Hensleigh režíroval snímku Kat (2004) a Stevenson si ho rovno zahral vo filme Punisher: The Warzone (2008). (toi-toi)
  • Val Kilmer sa pridal k produkcii po tom, čo odmietol možnosť uchádzať sa o post guvernéra v Novom Mexiku. (Vrtto)
  • Na začiatku, keď vchádza šéf odborov do kancelárie za sebou zavrie dvere, ktoré si je možné v nasledujúcich záberoch všimnúť otvorené a znova zatvorené. (Johnny.ARN)

Reklama

Reklama