Režie:
Roland EmmerichScénář:
John OrloffKamera:
Anna FoersterHrají:
Vanessa Redgrave, Rhys Ifans, Joely Richardson, David Thewlis, Paula Schramm, Robert Emms, Edward Hogg, Rafe Spall, Jamie Campbell Bower, Xavier Samuel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Příběh filmu Anonym, který se odehrává v Anglii za období vlády královny Alžběty, spekuluje o otázce, která už po staletí vrtá hlavami akademiků a géniů jako Mark Twain, Charles Dickens a Sigmund Freud: kdo je doopravdy autorem díla, připisovaného Williamu Shakespearovi? Odborníci o tom vytrvale diskutují, byla o tom napsána řada knih a učenci zasvětili celé životy obraně či popírání teorií o osobě autora nejuznávanějšího díla anglické literatury. Anonym nabízí jednu z možných verzí jejich výkladu a zaměřuje se na dobu, kdy politické skandály a intriky, tajné románky na královském dvoře a zákeřné plány hamižných šlechticů, toužících po trůnu, vycházely na světlo na těch nejpřekvapivějších místech: na londýnských jevištích. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (394)
Emmerich řemeslně překročil svůj léta neblaze budovaný stín. Ačkoliv nesdílím jeho bulvární teorii o pravosti/nepravosti autorství Shakespearových děl, minimálně precizní výprava a herecké výkony (speciálně Rhyse Ifanse) zaslouží absolutorium. Některé zdejší výtky směrem k nepřehlednosti nesdílím. To na první shlédnutí zdánlivě komplikované flashbackové vyprávění zas není tak složité pobrat, stačí si zapamatovat cca 5 jmen a být trošku divácky bdělý při sledování flashbackových skoků (a všudepřítomných politických úskoků :o) ) a tápání v orientaci nehrozí. A také palec nahoru dávám Emmerichovi za odvahu přijít s takovou nepodbízivou látkou do dnešních kin, kdy nasazování komerčních filmů spíš připomíná řízený výrobní proces. Divím se sám sobě, ale dát Emmerichovi šanci protentokrát stálo zato. ()
Emmerich mile prekvapil. Tak i scenarista John Orloff. Bohuzel oba jsou ve sve fabulaci prilis nepodlozene doslovni. Postavy alzbetinske anglie si podavaji dvere Richmondu mezi sebou jako by se nechumelilo... . V tom je rozdil treba od takoveho filmu jako "Zamilovany Shakespeare" ktery divakovi nebalamuti hlavu vyctem historie, ale jako spravna pohadka dava prostor naznakum i jistemu tajemstvi. ()
Osobně celkem nechápu, v čem tkví problém mnoha lidí s tímto snímkem. Rozhodně nejsem něčím, co by se dalo označit za fanouška Rolanda Emmericha a jeho Den nezávislosti bych bez okolků označil za jeden z nejvíc přeceňovaných filmů všech dob, nicméně právě v tomto pro něj nezvyklém snímku jsem si jeho zálibu v obrazové oslavě velkoleposti a silné stylizaci doslova užil. Samozřejmě co se týče historických podkladů, nebude film pravděpodobně příliš věrohodný, nicméně právě k tomu se zaslouží říci:"Tohle je Hollywood sakra, ne lekce dějepisu!" Jistě, snímek je v mnoha místech až příliš patetický a naivně přímočarý, některé postavy jsou příliš jednoduše vykresleny, nicméně i přes tyto pochybení dokáže Anonym beze zbytku prodat svoji mohutnou historickou atmosféru a sem tam přihodí i lehce Shakespearovské postavy. Anonym je pro mě rozhodně příjemným překvapením, kterému se podruhé rozhodně bránit nebudu. Poněkud přemrštěná stopáž je sice poněkud iritující, ovšem kdo by to Emmerichovi měl za zlé, když celý příběh tak skvěle rámcuje stoprocentní Derek Jacobi. ()
Veľmi zaujímavé, predovšetkým vďaka menu režiséra. Príbeh je totiž rozprávaný pomerne zložito a množstvo postáv vyžaduje značnú dávku sústredenia - a to je fajn. Je to pomerne komorné, aj keď pár scén je pompéznych. Škoda, že to vyznie trochu prekombinovane a vzhľadom na veľký záber nevynikne poriadne ani jedna z dejových línií. Emerichovská takmerartovka určite zaujala... ()
Galerie (83)
Photo © Columbia Pictures
![Anonym - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/102/642/102642170_63e2f6.jpg)
Zajímavosti (8)
- Vanessa Redgrave a Joely Richardson, které ve filmu hrají starší a mladší verzi královny Alžběty, jsou ve skutečnosti matka s dcerou. (Aurum)
- Natáčení probíhalo ve studiu Babelsberg v německém Brandenburgu. (Terva)
- Jedná se o první celovečerní film natočený kamerou Arri ALEXA HD digital. (Aurum)
Hlavní téma Anonymousu není Shakespeare, ale spíš odvěký vztah politiky a umění, který film velmi zajímavě a hlavně důsledně vykresluje. Vlastně je možné si nakreslit úsečku, na jejíž jeden kraj umístíme umění a na kraj druhý politiku, a všechny klíčové postavy z filmu na ni umístit a úsečku jimi rovnoměrně zaplnit: k ryzímu umění patří herec vydávající se za Shakespeara, který postaví divadlo Globe, shání rekvizity, vede herce a sám je hercem celou duší od hlavy až k patě. Jinak je ale šupáckým, pologramotným opilcem, který o politiku nejeví zájem a zajímají ho jen peníze. Dál od něj spadá přece jen satiričtější dramatik Ben Jonson, který ovšem také myslí hlavně na umění a tvrdí, že jeho hry s politikou nemají nic společného, jsou to jen prosté komedie. Někde mezi umění a politiku se řadí ti, kteří se snaží to druhé zničit, jak je zjevné ze dvou hlavních postav filmu, Roberta Cecila nesnášejícího divadlo a Edwarda de Vere rebelujícího proti vládě. Blíže politice má dramatik Christopher Marlowe, známý prospěchář a udavač, který i v reálu vykonával občasné služby pro vládu jako špion. A do ryzí politiky náleží třeba stuartovec Jakub I. nebo královna Alžběta I. Vidíme jasné a pravidelné pokrytí celé úsečky. Podle stejného klíče lze do takových pěti skupin rozdělit i většinu filmových tvůrců: první točí ryzí lartpourlart, čistě umění pro umění, experimentují třeba s médiem. Druzí se rekrutují z filmových kritiků a netočí umění pro umění, jako spíš umění o umění, k čemuž mají coby o umění píšící kritici logické předpoklady, dali by se sem zařadit třeba francouzští tvůrci kolem časopisu Cahiers du Cinéma inspirující se americkou tvorbou. Třetí skupina vystupuje angažovaně a burcuje, ať už z politických pozic proti umění jako Robert Cecil nebo z uměleckých pozic proti politice jako jeho sok Edward. Tuhle pozici podle všeho hájí i Emmerich, který tu vlastně básní o tom, jak je každé umění politické a pero mocnější než meč. Jenže ono je možné být ještě razantnější a jít mnohem dále, jak je zřejmé že čtvrté skupiny, která to s politikou táhne a slouží jí, což dokládají dva asi nejznámější příklady z dějin kinematografie, Riefenstahlová propagující nacismus a přesvědčený marxista Ejzenštejn. Vrchol pak představuje pátá skupina tvůrců, kteří jsou ryze a stoprocentně političtí, podobně jako je první skupina ryze umělecká (stejně se k sobě má druhá a čtvrtá skupina, jedna koketuje s uměním, druhá s politikou). Patří sem Václav Havel, jehož nejdůležitějším dramatickým dílem a divácky nejvděčnější absurdní fraškou bylo proslulé „humanitární bombardování“ Srbska. A patří sem i Usáma bin Ládin, známý fanoušek americké kultury, který své plány z 9/11 ukradl z amerických blockbusterů, jimiž jako by se ve svých apokalyptických intrikách přímo inspiroval. Jen těžko lze popřít, že se tehdy Usáma bin Ládin ukázal jako mimořádný a velmi talentovaný hollywoodský scénárista. Je-li tedy Emmerich přesvědčen o tom, jak dává ve filmu najevo dvěmi takřka identickými výroky, že „pero je mocnější než meč“ a že „každé umění je politické, jinak by to byla jenom dekorace“ (v čemž lze vidět i určitý komplex Emmericha, který chce své odlehčené filmy rehabilitovat jako výpověď), je třeba mu vzkázat, že umění může být dokonce více než politické - může být samotnou politikou, s níž se identifikuje, jak zdárně prokázal Václav Havel a Usáma bin Ládin. () (méně) (více)