Zdrojový kód

Až Duncan Jones ovládne vypravěčské tempo, může se o něm mluvit jako o novém zlatém hollywoodském dítěti. Jeho filmy mají dobrý nápad, skvělé herce, poutavou atmosféru - a příliš dlouhou stopáž. U Zdrojového kódu to naštěstí není takový problém jako u přetaženého Moon, ale přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že při prostříhání o nějakých deset patnáct minut se mohlo jednat o napětím nejnabitější film poslední doby. I tak ale - díky stále velmi solidně ubíhajícímu tempu, chemii hlavní dvojice a hlavně dopointovanému konci s přesahem - kinozážitek s nábojem, který spoustě akčních thrillerů beznadějně chybí. 75% (12.05.2011)

Celkem zajímavý nápad, který se ale dalším a dalším dějem dostává do začarovaného kruhu, který nechápou ani samotní tvůrci. Film měl několik velmi silných pasáží a pokud by skončil v jedné chvíli, člověk by byl spokojen a dokonce i trochu dojatý, a to čistou sílou záběru, nikoliv umělou emocí a patosem. Bohužel, Američané nikdy nepochopí, že nejlepší hráči odchází od stolu v tom nejlepším. 64% (27.06.2011)

Solidní thrillerové řemeslo, jistě. Skvělé po herecké i filmařské stránce. Ale nechytlo mě. Nevsáklo, nevcuclo, neposadilo na zadek. Navzdory jasnému psychologickému vývoji začne být neustálé opakování monotónní a jednotlivé obměny nejsou natolik strhující, aby dokázaly vytrhnout z letargie a zároveň natolik originální, aby se nedaly dopředu očekávat. Zdrojový kód, snad vyjma závěrečného zastaveného obrazu, nikdy nepřekročí stín prvních "osmi" minut. Na to je bohužel příliš hollywoodský, zatímco Jonesova prvotina Moon byla geniální právě v tom, jak naprosto nehollywoodská byla. (20.05.2011)

V současném filmu a zvlášť v žánru sci-fi se dnes už jen těžko dokáže natočit ryze originální počin, často se stává, že výsledné dílo je směsicí stylů, přístupů a nápadů známých z děl jiných, jde tedy víceméně jen o to, jak zajímavá a nápaditá směs z toho vzejde. Zdrojový kód je typickým příkladem tohoto trendu posledních let, nutno podotknout, že nadprůměrným. Máme tu dva fikční světy, z nichž jeden (zdrojoý kód) má (alespoň zpočátku) jasně předepsaná pravidla (1 relace dlouhá vždy 8 minut, odehrává se na stejném místě, ději se přibližně ty stejné věci, nicméně jednání hlavní postavy ovlivnitelné není), ten druhý skutečný (nicméně s dvojí realitou - jedna pro hlavní postavu, druhá pro všechny ostatní postavy) je nejdříve zahalen tajemstvím (vnímáno hlavní postavou, které jsou postupně dávkovány potřebné informace k pochopení souvislostí), aby byl posléze skrze fikční svět zdrojového kódu přímo konfrontován (jednak v rámci samotné funkce projektu, ale také při vytvoření paralelní reality). (21.04.2011)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)