The Kids Are All Right
Decká sú v pohode
Režie:
Lisa CholodenkoKamera:
Igor Jadue-LilloHudba:
Carter BurwellHrají:
Julianne Moore, Mark Ruffalo, Annette Bening, Mia Wasikowska, Josh Hutcherson, Rebecca Lawrence Levy, Yaya DaCosta, Sasha Spielberg, Zosia Mamet (více)Obsahy(2)
Vtipný a energický portrét moderní rodiny – Nic a Jules (Annette Bening a Julianne Moore) jsou matky, které žijí v útulném bungalovu na okraji města se svými dospívajícími dětmi Joni a Laserem (Mia Wasikowska a Josh Hutcherson). Když se Joni chystá na vysokou školu, její mladší bratr ji požádá o velkou laskavost. Chce, aby mu Joni pomohla najít jejich biologického otce. Navzdory vlastním pochybám splní Joni bratrovo přání a naváže kontakt s „bio-tátou“ Paulem (Mark Ruffalo), pohodářským majitelem restaurace. Když do života této nevšední rodiny vstoupí Paul, začíná pro všechny nová kapitola, v níž jsou postupně definovány, přehodnoceny a pak znovu formulovány rodinné vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (602)
Film o súčasnom svete a nepriamo i tom, aké dôsledky môže mať na ľudský život moderná veda, ktorá sa vymyká z rámca toho, čo boli ľudia celé veky zvyknutí považovať za normálne. Mierne komická, mierne trpká dráma s vynikajúcim scenárom, ktorá nestráca nadhľad, švih, eleganciu a divákovi sa nesnaží nič nanucovať. Prosím Oscara pre Julianne Moore - toto je typ úlohy, ktorý jej neuveriteľne sedí :-) ()
Nepřekvapuje mě to nadšené přijetí u amerických kritiků a převažující pozitivní odezva u nás, protože Lisa Cholodenková napsala a natočila svůj zatím nejdiváčtější film, ve kterém nemá potřebu diváka s čímkoliv konfrontovat (vytrhávat ho z jím dobře známého prostředí a seznamovat ho s uměleckou subkulturou, narušovat jeho představu o vlastní sexualitě tím, že poté, co se identifikuje s hlavní heterosexuální postavou, z ní udělá queer hrdinku). DĚCKA JSOU V POHODĚ jsou sice distribuovány (v Americe v létě proti velkým blockbusterům, u nás Aerofilms) a propagovány (prostřednictvím cen a pochvalných výroků recenzentů) jako indie film, ale přitom kromě ozvláštnění v podobě homo/bisexuality hlavních ženských postav se užívá strategie mainstreamového filmu. Divák nemá přemýšlet nad tématy, která jsou echt-aktuální (vychovávání dětí homosexuálním párem, umělé oplodnění), protože ta jsou buď nedostatečně rozvedena nebo odlehčena, a tak slouží pouze k zasmání. Homosexuální pár ztvárňují herečky, které jsou heterosexuální, a nepomůže ani sebereflexivnost v podobě dialogu mezi matkami a synem, kdy matky řeknou, že se dívají na gay porno, protože jim u toho lesbického vadí, že v něm hrají heteračky. Obsazení vůbec svádí k myšlence, že Lisa Cholodenková chtěla spolupracovat s Julianne Mooreovou, protože ta pochválila její debutový snímek VYSOKÉ UMĚNÍ, a Julianne Mooreové se podobná role hodila, protože si v poslední době vytváří mediální image jakožto herečka, která se angažuje v otázkách homosexuálních sňatků (a sama "provokuje" svou údajnou bisexualitou, a tak ve filmu vlastně hraje sama sebe). Nejspornější je ovšem rozpor mezi politickou nekorektností (film jako politikum, které hlásá, že homosexuálové mohou vychovat zdravé a "normální" děti a že sexualita není zas tak jednoduchá věc, protože touha může být v rozporu s tím, jak se identifikujeme) a politickou ultrakorektností (opravdu je nutné mít ve filmu někoho černé barvy pleti, aby se neřeklo?, opravdu je nutné podtrhovat stereotyp o butch lesbě v případě stylizace postavy Beningové?, opravdu je nutné nakonec zůstat u "neměnnosti sexuality", když je bisexualita vnímána jako nerozvážný úlet, způsobený nešťastností ve vztahu?). Jde tak o přesně ten typ "feel-good" filmu, u kterého mnozí vypínají kritické myšlení - ano, jednotlivé složky jsou v pohodě (režie, scénář, herecké výkony), ale celek je značně problematický a vnitřné rozporný. ()
Dlouho jsem neviděl tak obyčejný film. Myslím tím z obyčejného života. U většiny filmů si říkáte: "Vždyť je to jen film". Ale tady jsem měl pocit, že jsem v autentickém prostředí a nechal se unášet přirozenými mezilidskými vztahy, které se dále rozvíjejí. A ta přirozenost, nejistota a rozpačitost v životě (ehm, ve filmu) mě nutí dát čtyři hvězdičky. ()
Nečekaně skvělý film - minimálně pro mě byl velmi příjemným překvapením. Maximálně mě bavil a pošetile jsem při jeho sledování toužil po tom, aby nikdy neskončil. Tahle inteligentní podívaná je natolik plná chytrých a zábavných dialogů, výtečných hereckých výkonů (famózní Julianne Moore) a nápaditých dějových zvratů, že nemohu nedat plné hodnocení. Tenhle film si ho zaslouží třeba už jen proto, že inspiruje k celé řadě zajímavých otázek. Co definuje otcovství, či obecně rodičovství? Je to jen genetický vklad v podobě předané DNA, nebo dlouhá léta výchovy? Jak se liší homosexuální a heterosexuální vztahy? Skutečně jsou natolik stejné, že řeší i podobné problémy? Jaká je psychologie dárců spermatu? Jak se změnil model rodiny od tradičních časů mamky s taťkou? Jak se liší ženská a mužská sexualita? Skutečně koukají lesbické páry na gay porno? Podobných otázek mi po zhlédnutí tohoto filmu víří hlavou tolik, že mám skoro až chuť si ho pustit znovu. Nejen děcka - i tenhle film je v pohodě. ()
Galerie (45)
Photo © Focus Features
Zajímavosti (13)
- Píseň, kterou zpívá Nic s Paulem, je „All I Want“ od Joni Mitchell z alba Blue. (Smejdik)
- Joni má v ložnici plakát kapely Uh-Huh-Her herečky Leishy Halley, která je lesbičkou. (HellFire)
- Robin Wright byla zvažována do role Nic. (Taninaca)
Všemi herci luxusně zahraný, fajnou hudbou podbarvený, v tak akorát velkém měřítku natočený, ale zatraceně prapodivně rozpolcený moderní rodinný snímek. Na jednu stranu děsně alternativní, na druhou stranu uvnitř té alternativy stereotypní a reálný jako americká reklama na ženušku v domácnosti z padesátých let - tahle děcka jsou totiž až moc v pohodě. Vztahové a výchovné promluvy znějí jako kdyby je mluvčí přímo četl z příručky "Psychologie v komunikaci" od RNDr. Vobtáhla, a výsledkem není nic jiného než naprosto zabitá ladnost hereckých projevů, které jsou (mimo "vtipné" historky ze sexuálního života lesbického rodičovského páru) bez nejmenších problémů uvěřitelné. A za to by se mělo střílet, protože do Mii alias Nic bych se zfleku zamiloval...a potají přitom myslel na Julianne/Jules, která a) nestárne, ale zraje a krásní, a b) dokazuje, že by byla k sežrání, i kdyby si oblékla pytel od brambor;) Ale to jsem se dostal pryč od toho hlavního, a tím je pro mě nepochopitelné přelévání vnějšího obrazu tohoto snímku. Na jednu stranu chce ukázat, jak skutečná může být takováto ještě před krátkým časem nemyslitelná rodina, na druhou stranu ji ukazuje jako papírem šustící konstrukt možný jenom v idylickém "můžeš nám říct úplně cokoliv, miláčku, nebudeme se zlobit" světě obývaném výhradně otevřenými lidičkami plnými porozumění. Na jednu stranu prezentuje stabilní a láskyplné výchovné prostředí domácnosti dvou milujících (se) žen, a na druhou stranu z jedné udělá bisexuálku, které se to s chlapem zatraceně líbí....aby z ní nakonec byla tragická kajícná mučednice, které je všechno odpuštěno (jo, spoiler, a ne poslední). Hlava se mi vzpírá to pochopit - tohle je příšerně "aktuální" "bio" film, a všem nám to přijde krásné, ale Annette - navenek tvrdá, ale v jádru hodná a spravedlivá - nás s tím najednou všechny posílá do míst, kde slunce nesvítí, a všichni ji chápeme a přijde nám to OK. Takže buď je to mistrovská ukázka manipulace s divákem, anebo ode zdi ke zdi se plácající film určený k podpoření všech a nikoho, a zároveň s potenciálem v určitém momentu naštvat všechny anebo možná taky nikoho, protože i když jsem cítil opravdu velkou nespravedlnost vůči Marku Ruffalovi (který z toho všeho vyjde jako jediný morálně pokleslý lůzr a celkově to s ním nekončí vůbec vesele), lehce svírající pohoda závěrečné scény mě dokonale umlčela. Nevím čím to bylo, ale naprosto přesně se mi vybavil den kdysi před lety, kdy jsem si poprvé vybaloval věci v prázdném pokoji (shodou náhod taky plném slunce, byť s výhledem ne do parku, ale na koleje - vlakové) a došlo mi, že se všechno změnilo... a že to tak má být, a že to pravděpodobně bude v pohodě, a že mám telefon, a že jsem sakra dospělej chlap, tak na co mi bude, a že... no prostě osobní záležitost:) Takže jak to shrnout - dost podstatnou část filmu jsem měl pocit, že mě někdo tahá za nohu (ne-li, že si ze mě tropí řiť), ale měl jsem toho tolik, čeho jsem si mohl užívat, že mi to bylo vcelku jedno. I tak jsem ale zaregistroval pár nedotažených věcí - například by mě fakt zajímalo, co se stalo s tím Mexikánem, a jak se se svým chováním k němu Jules vnitřně srovnala - tahle dějová epizoda je BTW jeden z nejkřiklavějších důkazů, jak idylický se film snaží být, a jak zoufale to maskuje, aby nebyl na první pohled zavržitelný. Jak plyne z ohlasů kritiky, evidentně se mu to daří, a já se nějak přes všechny svoje výtky nedovedu přimět, abych ho shodil na sedmdesátkové tři hvězdy, a musím (alespoň teď) dát 80%. () (méně) (více)