Kam nikdo nesmí

"Kam nikdo nesmí" jsem nikdy jako kriminální film nebral. Film sice začíná jako klasická kriminálka, ovšem v zápětí se změní v psychologické drama o vzpomínkách muže, který zavražděnou miloval (ve flashbackách se dozvíme leccos o jejím životě) a nyní hledá svého syna. Taková one man show Eduarda Cupáka, který byl vynikajícím hercem a ani jeho zdejší výkon jeho renomé nekazí. (11.03.2007)

Scénárista Václav Šašek není žádné ucho, a tak i když bych souhlasil s bezbarvostí a unylostí z "oficiálního textu distributora," psychologická linie i díky kvalitním hercům docela hodně funguje. Řeší se nadčasová osobní i rodinná dilemata, jen detektivní zápletka je ošizená, vrah se víceméně najednou zjeví (pátrání po něm divák totiž moc nesleduje) a je vymalováno. 50%. (01.10.2020)

Zvláštní kriminálka, ve které celkem o nic zvláštního nejde, detektiv Haničinec ani celkem nemá po čem pátrat a jen tak bezděčně zasahuje do děje. Hlavní postavou je Eduard Cupák, který většinu filmu vzpomíná na svou "milenku", která zemřela za podivných okolností při autonehodě. Pomalý, nezáživný snímek bez výraznějšího emočního zážitku. (01.11.2013)

Velice zajímavá až mystická kamera, za srdce beroucí song Marušky Rottrové, a velmi životná postava v podání Josefa Somra, který tu žel má jen malou roli. Jinak film je skutečně o vyšetřování toho, kdo neposkytl dívce potřebnou pomoc po autonehodě, což se vzápětí překlopí do flashbacků, jak ty vztahy vlastně byly, a v současné linii otec hledá syna a snaží se pochopit i něco o sobě. Jenže ve chvíli, kdy jsou karty rozdány, nepřichází žádný zlom, žádná větší chvíle napětí, a samotný vnitřní - tedy ten psychologický - příběh, jednotvárně klopýtá ke konci. Jednotvárně i v obrazovém pojetí, kde již žádná další překvapení rovněž nečekají. Takový solidní průměr, který by vystačil na středometrážní povídku, ale jako celovečerák ztratí brzy dech. (12.07.2011)

Komorní, nelehký a zela jistě téměř až nekriminální film s poměrně dobrým scénářem (zejména v dialozích) zajímavou hudbou … trčící v melancholickém světle psychologického rozboru stárnoucího překladatele, který řeší vztah k vlastnímu synovi, jejich společné slečně, bývalé rodině, přátelům i policistům… Snímek vyžaduje vyšší divákovu přítomnost sledovat děj, který je vesměs složen zejména ze vzpomínek dotyčného, přičemž narativní linie je dost sporadicky odkrývána, kdy tudíž na jinou vlnu naladěné diváky může snímek de facto nudit. Vyřešení záhady, kdo stojí za přímým úmrtím slečny, není až tak hlavním kachlíkem s ornamentem, ale spíše listelou, co dodává mozaice uzavřený rámec. Což je možná také na škodu. Tři až čtyři. (18.09.2012)