Quo Vadis

Quo Vadis je velkolepou záležitostí, která letos oslaví 62. narozeníny, což se zdá skoro neskutečné vzhledem k tomu, že film nepůsobí vůbec zastarale (jediným indikátorem jsou modré obrysy kolem postav při zpětných projekcích - to působí trochu rušivě). Příběh mě trochu zklamal (což je důvod, proč nejdu na pět), v mnoha bodech se podobal staršímu filmu Sign of the Cross. Taylorova postava mi nijak zvlášť srdci nepřirostla, jeho vztah s krásnou křesťanskou dívkou mi nepřišel moc věrohodný, nicméně Ustinovův Nero a z vedlejších postav Petronius to plně vynahrazují - tohle byl jejich film. (10.02.2013)

Tohle bylo opravdu velkolepé. Nikoliv Samson a Dalila, ale Quo Vadis byl první opravdový historický velkofilm se vším všudy. Ať už výpravou, postavami, emocemi nebo celým příběhem. Ocitáme se v Římě někde kolem roku 60, za vlády šíleného císaře Nera, za dob kdy křesťané byli jen taková malá tajně scházející se sekta a kdy svatý Petr byl jen apoštol a pamětník Ježíše. Nero sužuje lid svým šílenstvím a jeho vrcholný kousek zapálení Říma chce svést na křesťany. Uprostřed všeho se sejde nepravděpodobný pár - hrdý římský velitel Marcus Vicinus a zapálená křesťanka Lygia, kterým budete do konce držet palce. A stejně tak skvělé jsou i ostatní postavy, především rozpolcený rádce Petronius, milenka Poapea, obr Urus, majestátní Petr a pološílený, polodementní Nero ve skvělém podání mladého Ustinova. To vše v parádní výpravě, kde jsem neměl problém věřit, že jsem v Římě, cetru veškeré civilizace. Nádherná architektura, davové scény vrcholící požárem Říma či majestátním Koloseem. Finální hodinu s křesťany pochodující s písní na rtech proti lvům jsem skoro obrečel a říkal si, že to takhle nemůže skončit. Úžasná záležitost a už se moc těším na další "sandálovky". Historický film roku 1951. (22.04.2018)

,,BOHUŽIAĽ CÉZAR, AKO VLÁDCA TEJTO RÍŠE MUSÍŠ MAŤ KOMU VLÁDNUŤ, TAKŽE OBYVATEĽSTVO JE NEZBYTNÉ ZLO." __ Budem porovnávať s knihou, avšak nijako prísne kriticky, nakoľko toto je najlepšia adaptácia fenomenálneho Sienkiewiczovho románu. Kedysi dávno, ako malý, som ešte pred Quo Vadis videl Spartakusa, no už tam ma Ustinov upútal natoľko, že v úlohe Nera som si nevedel predstaviť nikoho iného. Neskôr, pri prvom pozretí tohto filmu bolo moje nadšenie o to väčšie, že sa mi táto predstava splnila. Tu mi neostáva nič iné, než potvrdiť slová iných užívateľov, že Ustinov ako Nero je jednoducho božský a svoj pomyselný herecký vrchol si odbil hneď v začiatkoch svojej kariéry (nie že by už ďalej hral zle, Batiatus v ,,Spartakusovi" sa mu takmer vyrovná), no vyzdvihnúť treba tiež Jiřího Pragera, ktorý ho umne predaboval. Najlepšie napísanou postavou knihy je Petronius, tu ho však predbieha už spomínaný Nero, avšak ako náhle sú títo dvaja spolu, o znamenité herecké výkony a ,,zábavu" je postarané až natoľko, že by celý film mohol byť iba o ich vzájomných dialógoch. Pozornosť si tu zaslúži skutočnosť, ako veľmi emotívne na niekoľko strán opísal Sienkiewicz Petroniov skon, zato Nerovi venoval posledných pár riadkov, tu je ich smrť však natoľko sugestívne podaná, že nechýba veľa aby divák za oboch uronil slzu, jednajúc sa pritom o charakterovo rozdielne figúry. Úžasné je sledovať zdrvujúcu Petroniovu smrť, po ktorej nasleduje jeden z najvtipnejších Nerových výstupov u neho hraných na vážnu notu. Z ostatných hercov spomeniem Finlaya Currieho ako Sv. Petra, presláveného hlavne v úlohách múdrych starcov, takže i tu bol prirodzenou jasnou voľbou. Samozrejme, po 60 rokoch dnes už film na nikoho nemôže pôsobiť moderne, má však svoje prirodzené nezopakovateľné kúzlo a nebývalá veľkorysosť ako interiérov tak aj exteriérov vzbudí obdiv i teraz a aj napriek absencii výraznejších akčných scén na ploche takmer troch hodín prekvapivo neumára nudou. Poslednej vete v texte distribútora treba postaviť piedestál. Dokonale vystihuje celý film. (514. hodnotenie, 24. komentár k filmu) (17.11.2011)

Podle románu z konce 19. století vzniká na začátku padesátých let dvacátého film odehrávající se v půlce prvního. Přijde mi velmi zajímavé, jak se tato tři velmi odlišná období záměrně i nezáměrně mísí do něčeho, co sice neodpovídá ani jednomu z nich (nejméně samozřejmě o tom, v němž se odehrává), přesto stojí za to tomu věnovat pozornost. Ta trojí dobovost mi přišla ze všech sandálových opusů, co jsem viděl, největší... I když by určitě šlo Quo Vadis přejít jako netrvanlivou megalomanskou zbytečnost, přijde mi zajímavější to na něm přijmout a pokusit se vidět i něco dalšího. 70 % (30.03.2013)

Řím v 1.století našeho letopočtu, 30 let po Kristově smrti. Vládne zde Nero, všemocný a šílený „božský syn“, který dal nedávno popravit svou matku i manželku a císařovnou udělal prostitutku Popeu. Do Říma se vrací Marcus Vinicius, velký vojevůdce, se svým vítězným vojskem po třech letech dobývání Británie. Nero však Viniciovi nepovolí vstup do města a ten je nucen přenocovat u starého vojevůdce Aula Flaucia. Tady se dozví o nové filozofii, založené na lásce a odpouštění a seznámí se s Ligií, Flauciovou chráněnkou. Snaží se všechny ohromit drsnými historkami z válečného pole, používá duchaplnost i moc, nikoho z přítomných, vyznávajících nové učení, však neosloví. Ligii ze všech nejméně, což ho velmi rozzlobí. Snaží se proto nové víře přijít na kloub, a to bez ohledu na nebezpečí, které mu při styku s křesťany hrozí. Křesťanství je v Římě totiž zakázané a rozvíjí se jen tajně. Po prvotních rozpacích cítí stále více lásky k Ligii, ale stále více ho také zajímají nové pravdy. Nero vojevůdci novou lásku povolí. Sám je však velmi nespokojen se vším, co ho obklopuje. Cítí se zneuznán, nepochopen, léto se blíží, město bude zase plné nesnesitelných pachů, nejlepší čas vytvořit dílo, před kterým by žasl celý svět a dokonce i historie. A pokud by se přitom zbavil i nepohodlných křesťanů, tím větší důvod, proč svůj šílený plán provést. (22.06.2010)